Hudebník Yungblud: Získali jsme nahrávací smlouvu doslova jen díky tomu, že jsme kecali
Britský zpěvák a hudebník YUNGBLUD (27), vlastním jménem Dominic Richard Harrison, předvedl strhující vystoupení na loňském ročníku festivalu Rock for People. Nedávno se nám připomenul devítiminutovým singlem Hello, Heaven, Hello, o kterém mluvil snad každý, kdo v hudební i nehudební branži něco znamená. Yungblud prý vstupuje do nové éry, šeptají si v Británii tak, jako když si v sedmdesátkách britská mládež předávala slavné heslo Punk’s not dead. V rozhovoru pořízeném právě na Rock for People hvězda současné hudby mluví o tom, jak velkou hodnotu má pro ni komunita, o svých motivacích i počátcích kariéry. Další ročník Rock for People začíná 11. června a do Česka se zanedlouho vrátí i Yungblud: 17. října vystoupí v pražské Sportovní hale Fortuna.
V jednom rozhovoru jste říkal, že jste vždycky chtěl někam patřit. Byl tohle důvod, proč jste začal s hudbou?
Myslím, že jo, chtěl jsem prostě někam patřit. A mám pocit, že dřív bývala nejjednodušší cesta ke komunitě přes hudbu. Miloval jsem muziku, nevím proč. Dávala mi smysl, účel, odpovědi. Takže když jsem poprvé viděl Freddieho Mercuryho, Billieho Joea z Green Day, Johnnyho Rottena, The Clash nebo Lady Gaga, řekl jsem si: „Tohle chci dělat.“ Oni si taky našli svoje lidi přes hudbu.
Máte tedy dnes, po deseti letech, pocit, že někam patříte?
Stoprocentně. Cítím, že je to v tuhle chvíli asi ta nejzajímavější část naší kariéry. Myslím si, že jsme udělali něco, co má smysl. Vytvořili jsme mezi sebou jakousi komunitu a kulturu, jež propojuje nějaká společná myšlenka. Všechno ostatní je něco navíc. Věřím, že jsme udělali něco, co oslovilo dostatek lidí a zároveň to pro dost lidí i něco znamená. Teď už se ničeho nebojíme. Je to skvělý a děsivý zároveň. Na začátku jsem si jen chtěl udělat nové přátele. A teď máme na internetu 15 miliónů sledujících…
Patnáct miliónů přátel.
Přesně tak, takhle to vidím já. A nedokážu pochopit, jak to ostatní umělci můžou mít jinak. Mám pocit, že všichni stojí na nějakém piedestalu, zatímco já s lidmi doslova trávím čas a nejspíš s nimi budu i dneska večer po koncertě. Prostě s nimi budu chillovat, protože to mi dělá největší radost.
Slyšela jsem neuvěřitelný příběh o tom, jak jste prorazil. Že se to všechno událo v Americe díky nějakému ukecanému Irovi. Jak to tedy vlastně bylo?
Je to šílená historka. V Británii o nás nikdo nechtěl psát nebo s námi podepsat smlouvu. Nikoho jsme nezajímali. Doslova nikoho. Jeden můj irský kámoš tehdy pracoval pro mého manažera, který žil v New Yorku. Po třech letech snahy bez výsledků, kdy jsem nikoho na hudební scéně nezajímal, jsem chtěl s hudbou seknout. Jako by celý hudební průmysl říkal: „Ne, nevěříme tomu, co děláš, nechápeme tě.“ A tehdy mi manažer řekl: „Proč nepřijedeš do New Yorku? Já to v tobě zkusím vykřesat.“ Tak jsem vzal toho Ira, Emmetta, a jeli jsme. Manažer domluvil jednu songwriting session s producentem, která se konala v budově vydavatelství Universal. Emmett uměl vždycky všechno zařídit: dostali jsme se s ním kamkoliv, do klubů i do zákulisí jakýchkoli akcí. Byl fakt ukecanej a byl v tom dobrej. A teď začíná ta sranda. Když jdeš na Universal, dostaneš kartičku, která ti umožní pohybovat se tam po celý den. Tak jsem Emmettovi při vědomí toho, jaký umí být, řekl: „Kámo, předstírej, že jsi můj bubeník, jezdi výtahem celý den nahoru dolů a prostě žvaň. Říkej: ‚Ahoj, slyšel jsi o tom klukovi, Yungbludovi? Ten je teď mega velkej v UK…‘“ No a v hudebním průmyslu se každý bojí o práci, takže když pak byli na poradě a šéfové se ptali, koho objevili a jaká našli nová jména, všichni začali mluvit o Yungbludovi. A tak jsme najednou jeli do Los Angeles. Za šest dní jsme měli podepsanou nahrávací smlouvu! Prostě šílený. Získali jsme smlouvu doslova jen díky tomu, že jsme kecali. Bylo to jako z nějakýho filmu.
Doufám, že to někdo natočí.
To by bylo cool. Umožnilo mi to dostat se mezi správné lidi, kterým jsem pak mohl vysvětlit svou vizi. A je to bavilo. Vždycky jsem si věřil, říkal jsem si: Chci vybudovat rodinu, komunitu. Všechna hudba okolo mi přišla hrozně nudná, rigidní, nic se nedělo, všechno bylo na jedno brdo. Já potřebuju, aby muzika v lidech něco vyvolala. Ať už v dobrém, nebo ve zlém.
Prostě v lidech vzbudit emoce.
Přesně. Není nic horšího, než když to nikoho nezajímá. Ať už to lidi milují, nebo nenávidí, hlavně ať něco cítí.
Loni jste se rozhodl ve Velké Británii uspořádat svůj vlastní festival BludFest. Prý jste chtěl spustit bouři v předraženém hudebním rybníčku. Co za tímhle nápadem stálo?
Mám obrovské štěstí, že jsem obklopený komunitou lidí, které vnímám jako sobě rovné. A myslím si, že právě díky tomu si můžeme dovolit dělat docela radikální věci. Díky tomu, že se svou fanouškovskou základnou a komunitou po koncertech mluvím, uvědomuju si, s čím se tihle lidé aktuálně potýkají v dnešním světě. Jednoduše řečeno – nemají teď zkrátka moc peněz. I proto se tolik akcí a festivalů ruší. Lidi nemají na koncerty, které stojí strašně moc peněz, jen proto, že si někteří muzikanti účtují za show tisíce liber.
A co teprve další náklady na místě, jako je jídlo a pití, že…
To je přesně ono! Říkal jsem si: Co s tím můžu udělat? Nechtěl jsem jen odjet další turné. Rozhodl jsem se udělat cenově dostupný festival, protože už mě nebavilo poslouchat pořád dokola řeči lidí z hudební scény, že takhle něco nejde, takhle se to nedělá. Na to jsem odpovídal: „A proč jako?“ Mám štěstí, že mám základnu v komunitě, která do těchhle věcí chodí naplno. Pokud tě sleduje dost lidí, můžete společně něco změnit než si jen opakovat, že tak to prostě je, co naděláme… Začal jsem mít pocit, že se lidi přestali o sebe navzájem jakkoli zajímat a starat a že ani umělci se o své posluchače nezajímají, nestarají se o ně. Ale bez lidí tuhle věc, tenhle život, my umělci přece nemůžeme vést. Mám hodně kritiků, média mě taky nijak zvlášť nemusí, ale vím, komu na mně záleží: fanouškům. Takže jsou pro mě logicky prioritou. Kašlu na všechny ostatní. Chci, aby moji fanoušci věděli, že jim naslouchám, že je vidím a že si jich vážím. Jakej by to jinak celý mělo smysl?
Plánujete přenést festival i mimo Británii?
Na sto procent. Chci to vzít do Ameriky, to by bylo super. A co teprve BludFest v Praze!
Co považujete za svůj doposud největší kariérní milník? Je to právě pořádání BludFestu?
Co si budeme povídat. Myslím, že uspořádat festival je šílené. Ale hrát a vyprodat arénu ve Wembley bylo taky neskutečné. Prostě mám pocit, že jsme dokázali něco hrozně důležitého. Vybudovali jsme si tu naši kulturu podle sebe. Nepostavil jsem ji přes žádnou talentovou show, ale tím, že jsem se potkával s jednotlivými lidmi. Jeden po druhém, krok za krokem, lidé se pak propojili mezi sebou a krása té věci je nakonec v tom, že to celé není jenom o mně. Jsme, jaký jsme. Z ničeho jsme vybudovali něco, komunitu a společnou kulturu. A to je, myslím, ten největší milník.
Vaše hudba i osobnost jsou známé tím, že oslavují jedinečnost a jdou proti společenským pravidlům a normám. Můžete to ilustrovat nějakým zážitkem?
Mám pocit, že jich je každou noc milión. Na koncertování miluju, že i já vlastně sleduju show. Vás všechny pod pódiem. Mám možnost dívat se na dav, vidět lidi, jak se zamilovávají, jak paří, jak si vytvářejí nové přátele, ale i to, jak v hudbě dokážou nacházet sami sebe. Cítím, že všechno, čeho jsem kdy chtěl dosáhnout, bylo vybudovat pro lidi domov, kam se budou rádi vracet. Jestli se bojíš, jestli se cítíš osaměle, jsme tu pro tebe. Stačí jen potkat další lidi. Nasadit si sluchátka. Já tam budu. A myslím, že dokud u nás bude tohle poselství na prvním místě, nic se neztratí v překladu. Vždycky, když začneme být u nějakého songu moc ambiciózní nebo se necháme rozptylovat, celé se to sesype. Jediné, na co se můžu soustředit, jsou oni a já. A jejich vztahy mezi sebou. Na to, aby to naše místo bylo co nejharmoničtější. A pak je to prostě skvělý.
Mají podle vás podobný vztah s fanoušky i jiní interpreti?
Do kapel, jako jsou Foo Fighters, Green Day, Rammstein, nebo do Lady Gaga jsem se zamiloval proto, že kolem sebe vybudovaly komunity, které jsou fakt výjimečně propojené. Vytvořily něco speciálního, místa, kam lidé chtějí patřit. Chtějí v tom žít bez ohledu na to, jaké problémy řeší doma. Tam se můžou cítit neporazitelní. Nebát se. Protože mají něco, co je podrží. V životě se všichni někdy cítíme osamělí. Každý to zná – a kdo říká, že ne, tak kecá. A mít něco, o co se můžeš opřít, to je vzácné. Všichni se narodíme sami a sami i umřeme. A právě proto, že ten čas tady je tak krátký, chci dát lidem místo, kam můžou patřit, i když jsou každý úplně jiný.
Vaše působení je spojené s aktivismem. Jak vnímáte vztah mezi tím, co děláte na pódiu, a tím, za co bojujete? A čeho byste chtěl docílit?
Já to tak prostě mám odjakživa. Ne že bych si řekl: Teď budu mluvit o tomhle. Prostě zpívám a mluvím o tom, co zrovna cítím. Když mě něco naštve nebo dojme, mám potřebu to říct. Mám hlas, mám platformu, tak ji chci využít – a myslím, že by to měli dělat všichni umělci.
Svět je teď plný nenávisti, násilí, šíleností. Takže pokud mám možnost šířit jednotu, poselství rovnosti, jdu do toho. Věřím, že moje generace – a ty další po nás – změnu udělá. Jsme první generace, která může komunikovat globálně. Spousta starších lidí říká, že tohle se říkalo už dřív, ale my fakt máme možnost propojovat se, učit se jeden od druhého napříč světem. A když držíme spolu, dokážeme věci změnit. Jenže jsme taky hrozně naštvaní. A když budou všichni jen řvát, nikdo nikoho nevyslyší. Musíme změnu vést s láskou a soucitem, nezapomenout, že bojujeme za společný cíl. Fakt věřím, že v politice by mělo být víc mladých lidí. Aspoň třetina politiků by měla být mladší než třicet let. Jinak politika nemůže odrážet realitu.
