Bitcoinová kauza je šílená, pád vlády před volbami ale nedává smysl. Fiala by sám mohl požádat o důvěru
Aféra kolem převedení bitcoinů na stát od trestaného člověka, při kterém ministerstvo spravedlnosti v čele s Pavlem Blažkem selhalo, je jednou z nejbizarnějších věcí, která se v České republice od jejího vzniku odehrála. I když Blažek rezignoval, tak se nelze divit opozici, že chce turbulentní situace využít a požádat o svolání schůze sněmovny k vyslovení nedůvěry vládě. To je normální parlamentní postup. Že to bude provázet cirkus ve sněmovně je také jasné. Premiér Petr Fiala by ale mohl vyrazit na zteč a požádat o vyslovení důvěry pro kabinet a připravit vlastní představení.
Na tom, že opoziční Babišovo hnutí ANO a Okamurova SPD hodlají vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, není nic zvláštního. Máme necelé čtyři měsíce do voleb a každá příležitost, jak vládní koalici potrápit, se opozici hodí. Poslat vládu k šípku těsně před volbami ale nedává smysl, protože ta by podle všeho pak dovládla v demisi nebo by prezident musel jmenovat na základě dohody politických sil takzvanou úřednickou vládu, která by neměla dělat žádné důležité kroky, pouze doprovodit občany k říjnovým volbám.
Ovšem hlasování o vyslovení nedůvěry a hlasování o vyslovení důvěry nejsou stejné věci. Premiér Petr Fiala by mohl tu druhou variantu využít a pak se další týdny před volbami o to opírat. Samozřejmě, pokud hnutí STAN nechce vystoupit z vlády, což by situaci změnilo.
V neobvyklých případech se podává žádost o vyslovení důvěry, pokud někdo ze členů vlády učiní hodně kontroverzní kroky nebo se účastní nějakého skandálu. A to se v případě exministra Pavla Blažka stalo. Ten sice odešel, ale vláda by si mohla jako celek potvrdit své postavení a sílu podobným hlasováním.
Žádost o vyslovení důvěry může být podána kdykoliv. Nejčastěji se tak děje do třiceti dnů od jmenování vlády, pak se tomu říká obligatorní hlasování. Může se hlasovat také kdykoliv, když si o to vláda požádá sama. Potom jde o takzvané fakultativní hlasování. Od vzniku České republiky byla tři hlasování, kdy o to vláda požádala. V červnu 1997 to byl kabinet Václava Klause, v březnu 2003 se tak stalo za premiéra Vladimíra Špidly a v dubnu 2012 v době Petra Nečase. Důvěra byla vždy vyslovena. Podmínky pro vyslovení důvěry jsou navíc jednodušší.
Při hlasování o nedůvěře, ke kterému se chystá současná opozice, musí souhlasit nadpoloviční většina všech poslanců a poslankyň. Tedy 101 osob. Za současného stavu má při takovém hlasování navrch Fialova vláda.
U hlasování o důvěře stačí souhlas nadpoloviční většiny přítomných poslanců, ale za podmínky, že se zasedání účastní alespoň 67 poslanců. Ani to by neměl být pro Fialův kabinet problém. Pořád samozřejmě hovoříme o situaci, že vládní koalici tvoří Spolu a STAN.
Zajímavostí je, že každého hlasování o důvěře by se měl účastnit prezident republiky. Svým způsobem je to i jeho vláda, on ji jmenoval, i když si s ní nemusí ideově a ani jinak souznít. Přítomnost Petra Pavla na hlasování o důvěře, kdyby dopadlo pro vládu dobře, by týmu Petra Fialy mohla nějaký ten bodík přihrát.
Hlasování o důvěře, které vyvolá sama vláda, je instrumentem, který se ve světě běžně používá. Podobně teď postupuje polský premiér Donald Tusk, který žádá parlament o důvěru poté, co byl prezidentem zvolen oponent vládní moci Karol Nawrocki. Tusk si chce potvrdit svoji sílu, protože Nawrocki hodlá od srpna, kdy nastoupí do úřadu, blokovat některé vládní kroky. U toho ale musíme zdůraznit, že v Polsku mají jiný systém. Například po vetu prezidenta musí Sejm najít třípětinovou většinu, aby zákon znovu prosadil. A to při současné konstelaci sil u našich severních sousedů v podstatě není možné. V Česku je to jinak.
Petr Fiala pohlíží na politický provoz spíše konzervativně, snaží se vyhýbat krokům, které vyvolávají pozdvižení (ne vždy se mu to ale daří). Žádost o vyslovení důvěry v době bitcoinové tsunami a řádění opozice v Poslanecké sněmovně by mohl být krok, kterým by sám převzal iniciativu. A to je před volbami důležité kdykoliv.
