Učitelé nám věří, nebojí se vzít třídu třeba na film z Indie, říká umělecká ředitelka Zlín Film Festivalu
Letošní, 65. ročník největšího a nejstaršího festivalu filmů pro děti a mládež na světě uvede v soutěžních i mimosoutěžních sekcích tři stovky filmů z padesáti zemí, zavzpomíná na Jindřicha Poláka a Vojtěcha Jasného, zmapuje slovenskou animaci a tvorbu Studia Ghibli. Nabídne také silný industry program a ohlédne se za svou dosavadní historií. Programem aktuálního Zlín Film Festu se probírá jeho umělecká ředitelka Markéta Pášmová.
Vidíte ve filmech, které jste vybrali do soutěžních sekcí, nějaký trend, spojující prvek?
Kvalitních filmů třeba do sekce snímků pro děti do deseti let po světě vzniká strašně málo. V Evropě se jich letos moc neurodilo, takže jsme vybírali i z produkce exotických zemí jako Mexiko, Nový Zéland, Japonsko nebo Argentina. V takových filmech se samozřejmě reflektují problémy, které souvisejí s danou zemí, a zároveň v nich bývají k vidění témata obecná, třeba první lásky. Máme například ve světové premiéře úžasný japonský film Eko-rebelové o desetiletém klukovi, který se stane ekologickým aktivistou, aby zaujal holku, co se mu líbí. Prostřednictvím takových filmů můžeme ukazovat dětem u nás, jak žijí děcka jinde a že mají podobné radosti a strasti jako ony, i když vypadají jinak a pohybují se v jiném prostředí. Co se týká starších diváků, vypozorovala jsem letos, že filmy pro ně hodně reflektují sourozeneckou lásku, sounáležitost a soudržnost rodiny.
Hledáte ve filmech z exotických zemí spíš univerzální poselství, nebo něco neobvyklého a specifického?
Hledat primárně univerzální poselství by nemělo smysl. Chceme divákům ukazovat věci, které nemůžou vidět jinde, se kterými se nemůžou samy setkat. Máme třeba film Nawi, který reflektuje dětská manželství v Keni. Uvádíme ho v sekci pro diváky od 13 let: není v něm nic expresivně vyjádřeného, zato je tam krásně zobrazen život v obyčejné keňské vesnici a příběh dívky, která je premiantka a chce to někam dotáhnout, ale otec ji nutí k tomu, aby se provdala za mnohem staršího muže a splatila tak dluhy té rodiny. A ona se proti téhle tradici vzbouří. Snad se nám podaří, aby z Keni přijela představitelka hlavní role Michelle Lemuya Ikeny a zúčastnila se po filmu besedy, kterou povede ředitelka českého UNCEFu Pavla Gomba. Takže i když necílíme na univerzálnost, často se v těchto filmech přirozeně objeví. Protože příběh Nawi je zároveň příběhem rodiny, jen s jinými kulturními kořeny.
Co nabízíte v sekcím ke čtyřicátému výročí Studia Ghibli a šedesáti letům slovenské animace?
Studio Ghibli neznamená jenom Hayao Miyazaki, mělo tři zakladatele. Chceme od Ghibli pustit filmy, které se dotýkají dětských a mladých hrdinů, a chceme, aby byla zastoupena většina autorů, které pro ně tvoří. Na festival také přijede pan Yoshishige Shimatani, generální ředitel společnosti Toho a výkonný ředitel Asociace japonských filmových producentů. Toho je největší japonská distribuční a produkční společnost, která zastupuje například filmy od Akiry Kurosawy, o Godzille nebo právě od Studia Ghibli. A třeba se nám skrze něj jednou povede přivézt i Miyazakiho syna Gora Miyazakiho, který vlastně vůbec nikam nejezdí. Ve spolupráci se Slovenským filmovým archivem pak uvedeme dvě pásma zakladatele slovenské animace Viktora Kubala – Viktor Kubal dětem a Janko Hraško, uvede je teoretička animovaného filmu Eva Šošková. Je tu i ta spojitost, že ve filmových ateliérech ve Zlíně, tehdy ještě v Gottwaldově, se vyráběla spousta večerníčků právě pro Slovensko a se Slovenskem jsme tu opravdu sousedé.
Není škatulka festivalu pro děti a mládež někdy až moc těsná? Jak byste pozvala širší okruh diváků?
Zlín Film Festival je sice festival filmů pro děti a mládež, ale je o dětském a mladém člověku jako tématu. A já bych si moc přála, aby nás veřejnost, a to i odborná, nevnímala jako nějakou dětskou akci s maskoty. Promítáme i řadu filmů, které nejsou určené dětem; jsou o dětech nebo o mladých lidech. Program v kinech běží od rána do večera a něco si v něm pro sebe najde každý. Například sekce Festivalové vavříny nabízí snímky s dětskými hrdiny uvedené v Cannes, Benátkách a na dalších světových festivalech, zajímavé tituly jsou i v sekci Za horizontem dětství, a běžně v kinech samozřejmě k vidění nejsou.
Tématem letošního ročníku jsou oslavy 65. výročí festivalu. Jak budou probíhat?
Festival je pevnou součástí města, probíhá tu od roku 1961 bez přerušení. Je kulturní součástí života Zlíňanů; jako dítě jsem taky chodila na festivalové projekce pro školy. Budeme mít výstavy festivalových plakátů a fotografií, na kterých se lidé můžou najít. Na trochu netradičním večerním zahájení promítneme střihový film z historie festivalu, proletíme všech těch 65 let. V parku proběhne vzpomínkový pořad pro Zlíňany Happening 65 a zavzpomínáme taky na spoustu lidí které jsme ocenili Zlatými střevíčky za mimořádný přínos a udělili jim kachle na Chodníku slávy. Proběhne například talk show s nositeli Zlatých střevíčků Magdou Vášáryovou a Jaromírem Hanzlíkem, přijede třeba Filip Renč, který dostal zase kachli na chodníku slávy. Je spojený se Zlínem i tím, že jako dítě hrál ve filmech, které tu vznikaly, a pak tady režíroval Requiem pro panenku.
Zlatý střevíček na zahájení převezme trikový mistr Boris Masník, který má úžasnou kariéru: sahá od klasických analogových postupů na titulech jako Potkali se u Kolína nebo Tajemství ocelového města po digitální triky a postprodukci například seriálu To se vysvětlí, soudruzi! Jaký k němu máte vztah?
Boris Masník je opravdu filmový kouzelník. Jsme v blízkém kontaktu, protože učí na Fakultě multimediálních komunikací na UTB tady ve Zlíně a navíc má blízko chalupu. Často pracuje i na filmech, které odsud pocházejí. Podílel se na mnoha titulech, na kterých vyrostla nejen moje generace. Loni měl na festivalu masterclass k filmu Ať žijí duchové!: vysvětloval, jak vznikaly ty klasické a nám všem známé triky, třeba s trpaslíky, byl o to obrovský zájem. Boris se také podílel na seriálu Návštěvníci a řadě filmů Jindřicha Poláka, jehož sté výročí narození připomínáme, i k tomu bude mít masterclass. Je obdivuhodné, že se dokázal přizpůsobit moderní době, smekám před ním. A navíc je to skvělý vypravěč a velmi dobrý člověk.
Vedle Jindřicha Poláka připomenete ještě sté výročí narození Vojtěcha Jasného. Je poetika jejich filmů přenositelná na dnešní dětské diváky?
To je velmi zajímavá otázka. Jasný i Polák ve svých filmech mluvili k dětem jazykem doby. Myslím, že věci z dílny Jindřicha Poláka jako Chobotnice z II. patra a další klasické dětské tituly přenositelné být můžou, jen velmi záleží na rodičích, jestli je dětem pouštějí. Samy si je asi nenajdou. Filmy Vojtěcha Jasného nejsou úplně pro děti nebo teenagery, ale ti můžou jejich poetiku objevit ve starším věku. Myslím, že je vždycky důležité vytvořit těmto filmům správný kontext – třeba formou úvodu nebo následné diskuze – a pak jejich kouzlo může zafungovat. Budeme promítat mimo jiné snímek Až přijde kocour, budeme mít i besedu s Emílií Vášáryovou. Jasný do Zlína jezdil velmi často po návratu z emigrace, měli jsme k sobě blízko, organizovali jsme i poslední rozloučení s ním.
Fantastický program mají tradičně Zlín Industry Days. Návštěvníky čekají třeba programy Sex, TikTok & TV: Současné trendy v young adult produkci volume 2, #YoungAdultAnimace, Literatura pro děti a mládež jako zdroj filmového námětu... Jak vnímáte jejich přínos?
Snažím se festival pojímat komplexně, aby industry program navazoval na ten filmový. Nemáme na industry bohužel tak vysokou návštěvnost jako Anifilm v Liberci nebo festival v Jihlavě, protože animovanému filmu a dokumentům se věnuje daleko víc lidí než snímkům pro děti a mládež. Bohužel v Česku neexistuje tak silná a propojená komunita tvůrců dětského filmu, jakou známe třeba u animace nebo dokumentu. Je to dáno tím, že těch filmů samotných vzniká velmi málo. Snažím se tedy industry dělat tak, aby naše filmaře inspiroval a poháněl k tomu, aby tvořili v tomhle oboru. Například jsem zaznamenala stesky, že nejsou náměty. S kritikem Pavlem Mandysem jsme ale zjistili, že v literatuře existuje spousta látek, a tak jsme založili program nabízející české knihy pro děti jako náměty k filmu.
Jaké v tomhle ohledu chystáte masterclasses?
Bude jich spousta! Vystoupí na nich třeba Christian Lo, norský režisér, který se zabývá výhradně dětským filmem, kanadský producent Dominic James z quebecké společnosti La Fête, která se zaměřuje na rodinný film, Dennis Ruh z Německa, který zastoupí bohatou německou kinematografii pro děti a mládež, přičemž Německo je coby soused vhodná země pro koprodukce... Taky vždycky naše tvůrce vybízím, ať zhlédnou aspoň pár filmů, které máme v programu, aby viděli, jak se pro děti a mládež točí venku: že to vlastně nemusí být ani složité, ani tak drahé.
Jak na festivalu funguje pitching fórum?
Už od roku 2015 pořádá Nadační fond FILMTALENT ZLÍN veřejný pitching, kde mohou mladí tvůrci, většinou studenti, požádat o finanční podporu. Ta se vygeneruje z dražby filmových klapek. Mám pocit, že nastupující generace filmařů se pracovat s dětským hercem nebo dělat filmy pro děti nebojí a my v tom chceme stát při nich. Nejen finančně, ale i morálně – tím, že jim věříme a že v tom, co dělají, vidíme smysl.
Jak nastavujete přístupnost filmů?
Když děláte festival, je strašně důležité znát své publikum a vědět, co je pro ně únosné. Hodně pracujeme se školami, asi 10 tisíc dětí přijde do kina během festivalu se školním kolektivem. Filmy většinou vybírají učitelé. A to je ošidné; cítíme zodpovědnost, aby neměli nějaké výhrady, i když děti samy by ty filmy vnímaly třeba jinak. A my si uvědomujeme, že učitelé mohou mít na obsah jiné nároky než samotné děti, které by filmy mnohdy vnímaly otevřeněji. Snažíme se proto najít citlivou rovnováhu mezi odvahou programu a ohledy na jeho přijatelnost ve školním prostředí. U festivalů, které se konají v době prázdnin, můžou organizátoři nastavit přístupnost níž, protože děti přijdou do kina s rodičem, který jim může spoustu věcí dovysvětlit, na což učitelé nemají kapacitu. Ale za těch asi patnáct let, co se školami pracujeme systematicky, jsme v učitelích vypěstovali důvěru: věří nám, že jim nabízíme bezpečný obsah, a už se nebojí vzít svoji třídu třeba na filmy z Indie nebo z Íránu. Jsem jim za to vděčná. Dřív chodili na jistotu na nějakou českou pohádku, což se pořád děje při ozvěnách mimo Zlín, kde si učitelé radši vyberou známé tituly, které přitom můžou vidět v běžné distribuci.
Jak si v sobě udržujete vnitřní dítě?
Snažím se dívat očima mladých lidí, snažím se mezi nimi být, motivuje mě to. Neříkám, že předpokladem ředitele festivalu filmů pro děti a mládež festivalu je, aby měl sám děti, ale mám syna a často jsem se ho ptala, jak filmy nebo vůbec svět vnímá, viděla jsem, čím se zabývá. V létě taky pro děti pořádáme filmové tábory. Ráda se učím nové věci, často jezdím na podobné festivaly do zahraničí, učím se, jak programují, zjišťuju, jak reaguje jejich publikum. Nikde to není stejné a vždycky můžete věci zlepšovat.
