Popisům situací, kde je násilí na dětech, se teď snažím vyhnout, říká prozaička Kateřina Tučková

28. května 2025 · 11:00

Týdeník Reflex dnes v podvečer, snad i ve vaší společnosti, v holešovické hale č. 11 končí s velkou oslavou svých 35. narozenin. Ohlédněme se za debatou, která naše veřejná setkávání zahájila, totiž za povídáním s Kateřinu Tučkovou. Její tři velké historické romány – Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně a Bílá Voda – zpracovávají bolestná traumata československých dějin. Před dvěma týdny byla na Světě knihy představena krásná kniha Sudety: Ztracený ráj, kterou uzavírá právě její povídka Čas raků.

Stejně jako včera s Leošem Kyšou jsme hovořily u příležitosti vydání knihy Sudety: Ztracený ráj právě o Sudetech. Kateřina Tučková, jedna z tuzemských njoblíbenějších autorek, se však narodila v Brně a to nikdy nebylo součástí Sudet… „Jenže je tam spádová porodnice, jinak pocházím z jihu Moravy, z malé vesničky Uherčice Moutnice, tam máme kořeny z otcovy strany,“ vysvětlila spisovatelka s tím, že pak vyrůstala na sever od Brna v Kuřimi, ale na jih Moravy ji to vždy táhlo.

Pocta zatopenému Mušovu

Na své obsáhlé povídce Čas raků pracovala osm měsíců; zachytila v ní ve dvou časových rovinách, počátkem devadesátých let dvacátého století a pak na jaře roku 1945, poválečné vyhnání, ba vraždění německých obyvatel obce Mušov, jejich zničené životy a pád nešťastné vísky: „Dnes už neexistuje, byla zaplavena vodou Novomlýnské nádrže. Pod hladinou těchhle krásných jezer, kde jsem se jako dítě učila plavat a později surfovat, se skrývají zajímavé příběhy nejen té obce, ale i mnohem starší. Pod hladinou skončila i část archeologického naleziště římské osady, která tam byla založena ve čtvrtém století a měla sloužit jako hlavní město plánované provincie Germania. Touhle oblastí kráčely dějiny,“ vysvětluje autorka proslulá pečlivými rešeršemi historické látky, které osvědčila ve všech svých dosavadních knihách.

Jednu z nich, Vyhnání Gerty Schnirch z roku 2009, už by dnes zřejmě nenapsala. „Mám takovou věc, ke které jsem se dopracovala v poslední době a stala se jakýmsi blokem. Mohou za to moje děti. Příběh Gerty Schnirch a jejích souputnic, kterým umíraly děti nebo které byly bezmocné ve chvíli, kdy se měly o svoje děti postarat – strašně špatně se mi píše o těchto situacích. Představa, že jsou tam moje děti… Jak se někdy stává, že člověk něco napíše a pak se to o několik let později stane… Jednoduše: popisům situací, kde se objevuje násilí na dětech, se snažím vyhnout.“

Fotografové Reflexu vzpomínají: Kdo měl nejšpinavější boty, které modelka voněla i koho fotili poprvé

Video

Vyprodáno, dotisk za měsíc

Sudety Kateřina Tučková nevnímá jako jednolitou oblast; jižní pohraničí je podle ní ze všech příhraničních regionů nejméně problematické. „Je to oblast úrodná, která jen kvete. Kdokoliv tam kopne do země, tomu něco vyroste. Bohatost půdy byla štěstím tohoto kraje: poté, co se tam proměnilo obyvatelstvo a byli odtamtud odsunuti Němci a Rakušané, tak ti, kteří přišli – i když to byli druzí nebo třetí synové z nějakých hospodářství anebo lidé, kteří prostě přišli rabovat, ale pak se tam usadili –, měli to veliké štěstí, že se jim tam skutečně nemohlo nedařit díky úrodnosti půdy. Přicházeli dost často druzí nebo třetí synové z menších hospodářství, tedy hodně velká skupina lidí, kteří uměli hospodařit a ten kraj dokázali pojmout za svůj. Takže tato část Sudet vypadá prostě úplně jinak než Jesenicko nebo Karlovarsko.“

Právě Jesenicko a představa jeho oslavy nebo jednoduše literárního zpracování stála u zrodu souboru deseti povídek Sudet: ztraceného ráje. Výtvarník Jaromír Švejdík alias muzikant Jaromír 99, který knihu ilustroval stejně jako limitované vydání jedné z prodejně nejúspěšnějších českých románů uplynulé dekády, Bílé Vody Kateřiny Tučkové, přišel za editorem brněnského nakladatelství Host Jakubem Šilhavíkem s nápadem na knihu původně jen o Jesenicku. Vznikla podstatně širší publikace, na níž se podíleli autoři tuzemských bestsellerů, například Jaroslav Rudiš, Petry Klabouchová a Dvořáková, detektivkářka Michaela Klevisová a autor románů s prvky fantasy Leoš Kyša, ale i další spisovatelé, kteří mají k Sudetám vztah: Michal Vrba, Jakuba Katalpa, David Jan Žák a Marie Hajdová. Výtvarně a graficky krásně pojednaný soubor povídek na uplynuvším Světě knihy slavil nebývalé prodejní úspěchy – totiž zcela se vyprodal a dotisk vyjde podle webových stránek nakladatele až 24. června.

Leoš Kyša o žití v Bruntále: Jedni měli protipěchotní miny v králíkárně. Pak jim to vybuchlo. I s tatínkem

Rozhovory

Jestlipak bude mít jednou úspěch i spisovatelčin chystaný román? „Mám sice rozpracovaný román, ale nerada bych o něm teď ještě mluvila. O Bílé Vodě jsem do médií mluvívala ve chvíli, kdy jsem viděla cílovou rovinku a myslela si, že jsem knihu dopsala. Jenže potom se první verze ukázala jako neživotná, ani druhá nebyla k vydání…“ Pracovala na tom bezmála sedmisetstránkovém románu deset let! „Ano – protože se dvakrát ukázalo, že to musím napsat jinak. Teprve třetí verze rukopisu byla ta správná. Takže dokud nebudu vědět, že jsem s novou knihou na konci, nechce se mi nahromaděnou energii, kterou můžu věnovat samotnému textu, vypouštět do rozhovorů. Tak mi promiňte.“

O tentokrát netradičně mužském hrdinovi povídky Kateřiny Tučkové, o půvabu ostrůvku, který kolem kostela svatého Linharta uprostřed vodní nádrže Nové Mlýny, přesněji jedné z jejích tří částí, Věstonické nádrže, z vesnice Mušov zbyl, o práci na povídkových výběrech i o autorčiných pracovních rutinách hovoříme v debatě, kterou si můžete v úplnosti poslechnout díky videozáznamu.