Leoš Kyša o žití v Bruntále: Jedni měli protipěchotní miny v králíkárně. Pak jim to vybuchlo. I s tatínkem
Původ náklonnosti spisovatele Leoše Kyšy (45) alias Františka Kotlety k Sudetám (i Sudetům, jak v debatě zdůrazňujeme) je zřejmý: narodil se v Bruntále čili německy Freudenthalu a v příhraniční části Moravskoslezského kraje i vyrůstal. Před dvěma lety vydal románový příběh z alternativní reality s názvem Sudetenland, v němž krajinu svého dětství opět využil jako zásadní kulisu, a obsáhlou povídkou nazvanou Kamarádi nedávno přispěl i do velmi zdařilého, kvalitativně vyrovnaného, po zásluze rychle vyprodaného souboru deseti povídek s názvem Sudety: Ztracený ráj.
Diskutovali jsme před početným publikem, neboť aktuálně čtenářsky nejpopulárnější tuzemský autor fantasy anoncoval naše setkání na sociálních sítích s tím, že na tři roky upustí od veřejných vystoupení a v Praze je na dlouhou dobu naposled. Rozsáhlou komunitu autorových čtenářů to kupodivu vůbec nerozlítostnilo, naopak se potměšile radovali a trousili komentáře typu „Že by konečně nějaké to pokračování Poutníka z Mohameda?“, případně „Víc času na psaní Černý smečky 3!“ Leoš Kyša se ovšem do psaní pokračování svých nejúspěšnějších knih nechce nechat uvrtat: „Spousta lidí věří, že napíšu pokračování těchhle sérií, ale nic nebude. Omlouvám se, budu psát něco úplně jiného, nového, a bude to lepší. Příští knihou bude pokračování série Tomáše Koska, jenže s jeho dcerou v hlavní úloze. Čtenáři vědí, že má dvě dcery zmíněné na konci poslední knihy. Bude to tak, jak to znáte: kultivované, poezie, hodně jinotajů, démoni.“
Spousta lesů, spousta divných lidí
Jeho povídka Kamarádi ze souboru Sudety: Ztracený ráj vypravuje o trojici legionářů stíhajících svého někdejšího vůdce. Znalec historických a militaristických detailů z tohoto období servíruje čtenářům pozapomenuté detaily z učebnic: „Sudetenland, pomyslel jsem si a odplivl. Když po vyhlášení Československé republiky zareagovali Němci vyhlášením čtyř samostatných provincií – Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren a Sudetenland – v naději, že se jim nějak podaří připojit je k Rakousku, museli všechna tato území obsadit čeští legionáři a dobrovolníci, aby Němci pochopili, jak teď mají správně politicky uvažovat.“ Jenže „dál od Šternberka směrem k Bruntálu a pak na Jesenicko, tam se nikdo nevzdával. Jen se stáhli do hor a malých vísek.“
Jak si autor vybavuje dětství v tamních končinách? „Bylo to poloprázdný. Spousta lesů, spousta divných lidí, prázdný baráky, prázdný starý fabriky – toto člověka samozřejmě bude nějak formovat nebo i deformovat. Výhoda žití v Sudetech tkvěla i v tom, že když jste si hráli na vojáky, na druhou světovou válku, tak jste měli originální helmy SS. Třeba v Praze v tom lidi nemohli běhat, zato my v tom normálně běhali po lese. Ještě můj otec byl v Lidových milicích, tak jsem s kamarády ukradl ze skladu dýmovnice a jsem rád, že jsme omylem neukradli něco jiného. Když jsme odpalovali dýmovnice a běhali s helmami SS, bylo to takový autentický. Naštěstí už tam nebylo tolik min. Zato v otcově generaci ještě občas někdo vybuchl; jedni měli protipěchotní miny v králíkárně, a když připustili králíka, tak jim to vybuchlo. I s tatínkem. To se stává.“
Pradědové legionáři
Povídku prý vychrlil za víkend (na rozdíl od Kateřiny Tučkové, která na svém Čase raků pro stejný povídkový soubor pracovala osm měsíců). Je to prý i díky tomu, že nemusí tolik rešeršovat, protože se o téma legionářů soustavně zajímá, i proto, že v legiích působili oba jeho pradědečci. „Zvlášť osud jednoho z nich mě hodně baví, ten je de facto předobrazem jednoho ze tří kamarádů z povídky. Jmenoval se Bartoloměj a bojoval na italské frontě, posléze se stal na několik let profesionálním vojákem. Bojoval proti Polákům v česko-polské válce, což vždycky hrozně rád vyprávím v Polsku a lidi pak vracejí moje knihy, a proti Maďarům i Slovenské republice rad.“
V úterní podvečer jsme s Leošem Kyšou hovořili třeba také o tom, jaké výhody mají čtenáři sci-fi a fantasy před zbytkem světa, o knižní sérii Legie tvořené napůl s Kristýnou Sněgoňovou, o psaní i čtení a o pendlování mezi dvěma dcerami a mezi Brnem a Milovicemi. Podívejte se na video.
