Na Putinovu proměnu v cara je děsivý pohled, říká dramatik, komentátor a jubilant Karel Steigerwald
Náš dlouholetý kolega, dramatik, scenárista a novinář Karel Steigerwald, nedávno oslavil osmdesátku, vydali jsme se tedy za ním k rozhovoru. Najdete jej v tištěném Reflexu, zde jako obyčejně publikujeme bonusové otázky. Týkají se nejen jeho nejbližších a jeho budoucnosti, najdete tu i pár (odstrašujících) vzpomínek na minulý režim a na (po)revoluční kvas.
Tvůj starší syn David je hercem, mladší Daniel je lidově řečeno ajťák, bitcoinový maximalista a pravicový anarchista, jak se sám označuje. Kde se to v rodině lesníků vzalo? Je to odrazem toho, že jsi kdysi sám studoval elektrotechniku?
Možná. Daniel stavěl rádia ještě o tři roky dřív než já, tak od osmi let. Když byl ve druhé nebo třetí třídě, chtěli ho dát do zvláštní školy, že se prý nestačí na vyučování.
Přitom vyučování podle všeho nestačilo na něj.
My rodičové jsme z toho byli vylekaní. Proč říkají, že máme blbé dítě, když nám přišlo dost bystré? Museli jsme do výchovné poradny, kde nám sympatická mladá odbornice na děti řekla, že to dítě je skvěle rozvinuté a že naše školství ho zničí. Podobné případy jsou známé. Z takových dětí mohou vyrůst bledí a koktající osamělci. Naštěstí v té době vznikalo gymnázium Mensa pro děti s IQ vyšším než velkým, které nabízelo především výchovu ke svobodě a samostatnosti. To tu příští oběť našeho školství zachránilo.
A co syn David? Toho školství porazilo?
Ne. Ten školství somnambulně nevnímal, chtěl být hercem. Byli jsme proti, protože být hercem je neštěstí, ale prosadil si to.
Proč neštěstí? Tolik lidí to láká.
Vysvětlím to lehce. Herec Vlastimil Bedrna seděl jednou o pauze Havlovy hry Pokoušení v Divadle Na zábradlí na chodbičce na bedně. Na hlavě rohy, vzadu ocas, jakási snad kopyta. Hrál čerta. Byl smutný. Šel jsem kolem a říkal jsem: Co se děje, Bedy? Mávl rukou. Holka dostala ze zeměpisu trojku. Asi ji špatně vychovávám, vzdychal. Když ji doma vychováváš, sundej ty rohy a ocas, řekl jsem. Nevěří ti, že jsi čert. Pokýval souhlasně hlavou a zašeptal: Blbče! Tak hořký je život herce.
Syn tvé manželky Evy Salzmannové Kryštof Pavelka je posledních sedm let častým přispěvatelem Reflexu, a tedy naším milým kolegou, ale pracuje také jako scenárista. Jak vnímáš jeho tvorbu?
Nečtu všechno, co píše, protože já moc číst neumím. Všechno bych hned předělával po svém. Kryštof je svébytný a originální, dobře svéhlavý autor. Absolvoval jen základní vzdělání, ale vzdělaný je hodně. Mohl by na těch vyšších školách, kam odmítal chodit, vyučovat. Tři děti, pro které se náš vzdělávací systém nehodil. Není to moc? Když jsem slyšel, že Kryštofa berou do Reflexu, říkal jsem si: Ježíšmarjá, to je průšvih! Teď budou všichni říkat, že jsem ho tam propasíroval já. On tohle podezření rychle sám vyvrátil. Vybudoval si pověst, která žádné protlačování nesnese.
Někteří lidé v tvém věku mají tendenci košatět, vzpomínat, a uchylují se k obsáhlejším dílům, než je novinový text. Jiní naopak své texty zkracují, protože už, obrazně řečeno, maraton neuběhnou. Jak je to s tebou?
Nejsem maratonský běžec. Romány jsem nikdy nepsal, jen pár povídek (třeba pro letní povídkovou přílohu Reflexu; pozn. red.). Psal jsem komentáře, fejetony a články a také hry pro divadlo, jehož pravda je jiná než pravda novin. Člověk se třemi hlavami nebo mluvící vysavač nemusejí být z pohádky, nýbrž ze skutečnosti. Té divadelní. To mi vyhovovalo. Využít se dá i špatná paměť nebo lajdáctví, divadlo stráví všechno. Z jedné hry jsem vyškrtal celou postavu, omylem zbyla v závorce poznámka, že postava odejde. Vzdálený kanadský režisér mi napsal, jak tu postavu, která ve hře nebyla a odešla, vyložil. Divadelní hra je přísná a neústupná, ale paradoxně může být i takto svobodná. Z novinového článku odejde jen ten, kdo do něj přišel.
Proč jsi po maturitě na střední škole v Semilech nastoupil na elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze?
To víte, počítal jsem, že mě čeká Nobelova cena za fyziku. Jenže elektrofakulta nebyla pro takové naivní sny, byla to škola ryze praktická. Tohle spoj, tam udělej šipku, kudy teče proud, a semhle dáš kondenzátor. V Praze bylo bohémství, básnilo se, malíři vystavovali šílenosti, začal jsem lítat po divadlech, přicházely strhující filmy od kluků a holek jen o pár let starších. Vybuchla jakási tehdejší polosvoboda a komunisti už to zastavovali jen s potížemi. Začal jsem cosi sepisovat, dokonce básničky, žil jsem život nočního tuláka, v módě byly text-appealy. Fakulta se mi začala vzdalovat, tajně jsem kreslil abstraktní obrázky, jak jsem to poznával na výstavách, strašné čmáranice, a psal skřehotající básně. Toužil jsem publikovat básně, být novinářem, psát bezhlavé filmové scénáře. Rodili se mi noví kamarádi, různí blázni a šílené holky, všichni něčím posedlí, především ale tou svobodou, která se tak tak líhla a už vypadala impozantně. Z některých se vyvinuli umělci, z jiných ne. Jeden dělal topiče v kotelně ve Školské ulici, desítky adeptů úspěchu se za ním táhly na noční sedánky, popíjení a snění až do rána. V Divadle Na Zábradlí jsem pozdě večer jako brigádník nakládal kulisy, abych takový noční život tuláka unesl, ale hlavně abych v tom posvátném divadle, kde se rodila česká absurdní kultura, byl všemu co nejblíž a co nejdéle. Něco jsem někomu vykládal a on mi řekl: Napiš to a běž do Studenta. Stalo se a na světě byl můj první článek, velmi dlouhý, otištěný v tehdy velmi populárním časopise. Najednou jsem znal pár studentů z FAMU, což byla tehdy mimořádná svatyně s místním přívlastkem „nejlepší filmová škola na světě“. Kam se poděla moje elektrotechnika?
Jak se měnil v šedesátých letech komunistický režim?
Pro mě se začal měnit už po roce 1960 na střední škole. Každý další rok byl o něco lepší, pokud jsem to bral z hlediska mladého kluka, který chce být svobodný. Šlo to po schodech nahoru a já jsem byl přesvědčený, že tomu tak bude pořád. Ta malá divadla, skvělé filmy, nádherné knihy! Jedna holka mi dělala sochu hlavy, ale blbě si vybrala. Na akádu ji nevzali. Praha se začala vařit. Byla to nesmírně dobrá doba, ale přesto jsme na ni tehdy nadávali. Krásná je až teď.
Po revoluci se mohlo prakticky cokoli, ale devadesátá léta byla někdy dost divoká. Uchopili jsme je správně?
Celý život jsem se hlásil k pravici, nevážil jsem si reformních komunistů v roce 1968. Je vlastně zachránila ruská okupace. Z některých se stali disidenti a měli plnou hubu demokracie. Srali mě celý život. Byli to někdy bizarní lidé. Byl jsem před revolucí na předávání ceny Janu Skácelovi ve Slovinsku. Pak jsme na krásné zahradě hotelu seděli já, Skácel, germanista Eduard Goldstücker a židovský esejista Gabriel Laub. To byla fascinující diskuse, ti tři vedli každý svůj monolog. Krásné holky nás obsluhovaly a nosili nám bílé víno. Skácel vyprávěl, že byl předtím v západním Německu u svého bratrance-lékaře. Ten mu zakázal chodit do horších restaurací a Skácel o tom rozsáhle vyprávěl. Goldstücker do toho říkal, že je šťastný, že myšlenka komunismu konečně zvítězila. On si přeložil Gorbačova jako toho, kdo povede svět. Goldstückera pak po letech dokonce opět vyloučili z komunistické strany, jenže britské. Laub jen koukal na ty krásné holky a říkal: „Kluci, vidíte ty kozy, ta má prdel, ta by m….a!“ Prostě bizár! A to byla naše levicová kulturní elita. Tím chci jen dokumentovat, jaké to bylo.
Není ale český národ zajímavý tím, že jsme tak moc různí?
Po sametové revoluci se mezi intelektuály říkalo, že máme velký náskok proti Západu, protože máme s totalitou a komunisty ohromnou zkušenost. Jenže zkušenost, kdy tady byli Rusáci, byla a je na prd. Musíme se učit zkušenosti svobodných lidí, ne poddaných.
Stal ses pak jakožto vlivný novinář v největším takzvaně seriózním deníku pro své politické oponenty nepřítelem státu, aspoň expremiér Jiří Paroubek tě tak veřejně označoval. Cos tomu říkal?
Paroubek si za všechno může sám – ten se přímo nabízel, aby se do něj někdo strefoval. To byla podivná figura. Jak se chlubil, kolik má obleků... Moc mě to ocejchování nepřítelem státu nezaujalo, ale bylo to pro mě zábavné potvrzení, že máme opravdu svobodu. Ani vteřinu jsem se nebál, když mi předseda vlády veřejně vyhrožoval. Kdyby to řekl Husák před revolucí, skončil bych. Vlastně je to prima. Já si říkám, co chci, inženýr Paroubek si říká, co chce, žijeme ve svobodné zemi. Snad to tak zůstane. I když ta proměna Putina v cara, to je děsivý pohled. Přesto beru všechno, co nám dala svoboda, jako něco navíc, s čím jsme nepočítali. Myslíte, že Putin tu naši svobodu sežere? Nebo ji sami přenecháme operetní dvojici našich povedených vlastenců, kteří by se měli navzájem z národa pro nečeský původ podle svých zásad sami vyloučit?
Nebyl jsi terčem kritiky proto, že jsi psal jinak než většina novinářů? Že ses vymykal, a proto to bylo více vidět? Tvůj text byl v Lidových novinách, MF Dnes či v Reflexu označen jako komentář, ale on to nebyl komentář, ale hodně osobní trefa do někoho či něčeho...
Však jsem taky nepsal komentáře, já ani nevím, co jsem to psal. Bylo hodně lidí, kteří to rádi četli, ale také hodně těch, co mě nenáviděli. Vzniká to přirozeně, je to můj styl. Podobné je to s muzikály, které jsem také napsal, přitom nemám hudební sluch. Když mi Michal Pavlíček, který k muzikálu Excalibur složil hudbu, poslal nějaké hudební motivy, pouštěl jsem si to a ptal se své manželky Evy (herečka Národního divadla a docentka DAMU Eva Salzmannová; pozn. red.): Prosím tě, co si o tom mám myslet?
U tebe ale nejde jen o žánr nebo témata, ale o styl, lexikum. Používáš jazyk bez ohledu na prostředí, tobě je buřt, zda píšeš komentář, hru nebo muzikál. Nezapadáš do škatulek.
Vždycky jsem si myslel, jak v novinách, tak v Reflexu, že si mohou dovolit jednoho takového šaška. Že to unesou. A unesli.
Velký bilanční rozhovor s Karlem Steigerwaldem si přečtěte v Reflexu č. 22/2025 >>>
