Židle pro Apocalyptiku jsem vzal ze svého obýváku, vzpomíná ředitel Rock for People Michal Thomes
Jubilejní, třicátý ročník, rozpočet 300 miliónů a tříhodinový koncert Guns N’ Roses jako vyvrcholení. Dál už trojky nesedí: letos bude festival Rock for People trvat pět dní (11.–15. června) a areál Park 360 v Hradci Králové, kde se koná, má nově kapacitu 50 tisíc lidí. Spoluzakladatel a ředitel jednoho z největších a nejvýraznějších hudebních festivalů v Evropě Michal Thomes (57) vzpomíná na jeho začátky a milníky i na radosti a strasti s ním spojené, a hlavně se těší na nadcházející mimořádně povedený lineup.
Rozpočet letošního ročníku Rock for People se pohybuje kolem 300 miliónů korun. Jde o nárůst skoro o 100 miliónů, programový rozpočet jste oproti loňsku zdvojnásobili. Byl to risk?
Největší práce pro tým teprve graduje, čeká nás finiš příprav a samotný průběh. Musí nám ještě popřát štěstí s počasím a klapnout další faktory. Takže s boucháním šampaňského ještě chvíli vydržíme, zajíci se sčítají až po honu. Ale ano, s rozpočtem jsme zariskovali, protože jsme si řekli, že si uděláme třicáté narozeniny fakt ve velkém stylu.
V jednom rozhovoru jste říkal, že cokoliv jiného než vyprodaný festival by byl neúspěch.
Z ekonomického pohledu ano. Můžete mít pěkný festival, který si lidé užijí, ale bude-li jich například jen polovina oproti očekávání, tak pak spláčeme nad nenaplněným rozpočtem. Ale lístky se letos naštěstí prodávaly mnohem rychleji než v minulosti, i díky povedenému lineupu; jedním z headlinerů jsou Linkin Park, kteří vystupují jen na několika málo festivalech. Taky jsme zvětšili areál na kapacitu 50 tisíc lidí. Dostali jsme se do pozice, kde Rock for People historicky nikdy nebyl, je to pro nás nová meta.
Jedním z vrcholů ročníku se má stát tříhodinový koncert Guns N’ Roses, který označujete jako narozeninový. Za každých deset let existence vám tedy odehrají hodinu?
Takhle jsme to úplně nedomlouvali, ale mohli bychom to tak prezentovat. Půjde o jednoznačné vyvrcholení, ale v ten den vystoupí třeba i kapely jako Rival Sons nebo úspěšná holčičí skupina z Mexika The Warning a další jména. Je to v podstatě další festivalový den, jen nepojedou všechny stage jako v předchozí čtyři dny.
Letošními headlinery jsou vedle Guns N’ Roses a Linkin Park i Slipknot, Avenged Sevenfold a Sex Pistols, jména podobně jako Jerry Cantrell a mnozí další účinkující většinou pevně spojená s 90. lety a přelomem století. Je to záměr? Volají po tom návštěvníci?
Novodobých headlinerů nebo spolehlivých jmen, jež nezazáří jako kometa, ale jsou slavná dlouhodobě, zase tolik není. Mezi ty čerstvější řadím třeba Bring Me The Horizon, kteří se vloni spolu s Yungbludem stali vrcholem festivalu. I jiné zásadní akce v Evropě usilují o historická velká jména, jež fungují z generace na generaci. Na Green Day u nás přišli tátové se syny, děti přebírají muziku od rodičů. A přiznám se, že RNB nebo hip hop jsou žánry, v nichž se nedokážu pořádně zorientovat. Občas mě i překvapí, že se v nich objeví interpret, ze kterého se všichni můžou zbláznit a lístky na něj zmizí během chvilky, ale ani tak tyhle věci moc nepatří do našeho okruhu, jenž stojí na dynamické rockové muzice. Raketový vzestup mají třeba Lorna Shore, Bad Omens nebo Sleep Token, ti mají našlápnuto, aby headlinovali velké festivaly všude po světě.
Co když se určité kombinace interpretů tlučou? Když na RfP letos zahraje David Koller, tak tam nevystoupí Lucie? Přivážíte Sex Pistols, takže nevystoupí jejich bývalý zpěvák John Lydon?
Ono to většinou takhle prostě dopadne. Asi by nás ani nenapadlo zkoušet oba interprety najednou, prostě si vybereme jednu stranu, není v tom nic hlubšího. Osobně jsem rád, že máme Sex Pistols: kolegové viděli v Londýně jejich první koncerty se zpěvákem Frankem Carterem a byli z nich nadšení. Naopak John Lyndon pro nás úplně přesvědčivý není.
Vystoupení zmiňovaných Green Day bylo pro festival přelomové. V čem?
Měnili jsme kvůli nim termín konání. Byla šance je mít, ale buď v červnu, nebo vůbec. Z našeho mnoholetého termínu na začátku července jsme se tedy hnuli o měsíc dřív. Ke změně místa nebo data konání se člověk těžce odhodlává, protože je to zásadní krok do nejistoty. Hned jsme ale měli raketové prodeje vstupenek, a navíc se ukázalo, že přesun z prázdnin do školního roku lidem nevadí, naopak. A taky jsme zjistili, že nejvíc kapel z okruhu, který nás zajímá, je na turné právě v červnu, což nám usnadnilo a urychlilo domlouvání interpretů. Změny, k nimž bychom se možná odhodlávali postupně několik let, Green Day urychlili tak, že jsme je udělali hned a z jedné vody načisto.
Ohlásili jste je na rok 2019, ale na RfP vystoupili až o tři roky později. Domluva vydržela i přes covid?
Green Day nám umožnili covid jakž takž rozumně přežít, to je další důvod, proč jsou pro nás zásadní. Měli jsme díky nim prodané lístky, část jsme jich kvůli covidu vraceli, festival se přeložil na rok 2021, opět se neuskutečnil, ale zase jsme nějaké lístky prodali... Měli jsme tak cash flow, díky němuž se nám covid snášel líp než kolegům, kteří v době totální uzávěry neměli žádné prodané lístky. Valili jsme to před sebou, věřili, že se koncert uskuteční, a žili trošku na dluh. Neměl jsem tehdy úplně klidné spaní, a kdyby Green Day u nás v tom roce 2022 nevystoupili, nevím, co bych dělal.
Prý jste na ně čekali přes deset let. Jsou nějaké další kapely, o něž usilujete tak dlouho?
Velkou metou jsou pro mě System Of A Down, totální srdcovka. Získat tuhle kapelu je ale pro festivalového promotéra jednou z nejtěžších výzev: koncertují poměrně málo, a když, tak hrají spíš sólové koncerty než festivaly. Tomu by případně musela odpovídat cena, kterou bychom za ně nabídli. V našem byznysu to totiž není o fixních cenách. Agent kapely řekne, ať pošleme nejlepší nabídku, a my víme, že naše nabídka z malého českého trhu bude ležet vedle nabídek ze zemí, kde vstupenka stojí dvakrát tolik než u nás. Taháme za kratší konec. Ale pocovidové ročníky mi ukázaly, že je zbytečné stavět si v hlavě limity, na koho dosáhneme nebo nedosáhneme. Povedli se nám Slipknot, přivezli jsme znovu Muse, které jsme sice měli už v roce 2010, ale to byli v úplně jiné pozici než teď, máme Linkin Park a Guns N’ Roses... Víme, že se nemusíme krčit v rohu a čekat, co na nás zbude. Můžeme aktivně soutěžit s největšími festivaly v Evropě.
Je kapela, kterou už pozvat nechcete? Úplně hezky se u vás prý nechovali Bloodhound Gang v roce 2000...
Bloodhound Gang se nepovedli a neumím si představit, že bychom je ještě někdy pozvali. Nechci do našeho festivalového systému vnášet osobní pocity, a pakliže tu vyrostla generace, jež by nějakého interpreta ráda viděla, přišlo by mi hloupé blokovat jeho vystoupení jen na základě vlastních antipatií. Ale určitě si u nás nezahrají kapely, které nám vadí politicky, kvůli šíření zvrácených ideologií a tak podobně.
Co tedy Bloodhound Gang provedli?
Nepozdával se jim náš merchandising. Na trička, mikiny a další merch většinou dáváte seznam vystupujících interpretů a my jsme si naivně mysleli, že Bloodhound Gang potěšíme, když je jako headlinera uvedeme jejich logem, zatímco ostatní budou jen vypsaní. Místo toho, aby nás pochválili, se hned ptali, jestli máme k použití loga souhlas od jejich právníků. Volali pak do Los Angeles a následně nás hrozně vydusili a to byl začátek špatného zážitku s touhle kapelou. Jejich show se navíc nesla na vlně arogance a pohrdání publikem, což se neobešlo bez reakce a diváci to dali kapele patřičně znát.
Kdo další se nevyznamenal?
V roce 2003 jsme měli první výrazný prodělek; v řádu „pouhých“ miliónů korun, ale tehdy jsme si neuměli představit, že bychom přišli i jen o statisíce. Nesprávně jsme zvolili headlinera: Cypress Hill byli hodně drazí, a i když šlo o kultovní kapelu, na rockový festival úplně nezapadli. K tomu na hotelu nechali sekeru 70 tisíc za minibary a služby, což tehdy byly značné peníze, ekvivalent tehdejšího honoráře velké české kapely. Snažili jsme se přesvědčit jejich management, že by to mělo jít za nimi, tohle jsme ve smlouvě neměli. A narazili jsme na takové to hrubé, až bezohledné jednání, jaké má i současná americká administrativa; když ho vidím, vrací mi to tyhle zjitřené vzpomínky. Management nám řekl: nám se u vás nelíbilo, tohle bereme jako kompenzaci, zaplaťte to a už nám nevolejte. Hráli jsme na city, ale oni nás nelítostně smázli. Tam jsme pochopili, že jsme v drsné branži, kde se na soucit nehraje.
A kapela, která byla naopak nečekaně skromná a vstřícná?
Muzikanti jsou vesměs v pohodě lidi a málokdy mají úplně hvězdné manýry. Jako na pořadatele na nás vyvíjí tlak spíš jejich okolí, asistenti a manažeři, kteří chtějí pro kapelu to nejlepší a mnohdy jí potřebují dávat najevo, jak jsou rázní a důslední a že si své peníze zaslouží. Ale abych jmenoval, velmi milí byli Faith No More, ti se chovali naprosto skromně a i jejich zpěvák Mike Patton, jenž vystupoval ještě kdysi dávno v Českém Brodě s kapelou Fantômas, byl velmi v pohodě.
Jaké jste od interpretů nebo od jejich manažerů zažili nejbizarnější požadavky?
Třeba pro Apocalyptiku jsme někdy v 90. letech sháněli kulaté černé židle. Hroutili jsme se z toho, že je nikde nemají, až jsme je nakonec vzali ode mě z obýváku. Perspektiva se mění. Teď už nám připadá úsměvné, že jsme se stresovali, když Guano Apes chtěli filtry do kávovarů a my je neměli; radili jsme jim, ať použijí ubrousky. Dnes nás nerozhází, ani když si Machine Gun Kelly poručí, že potřebuje mít šatnu vymalovanou a vyzdobenou na růžovo. Desítky let zkušeností člověka připraví i na kapely jako právě Green Day: ti si přivezli vlastní posilovnu v kamiónu nebo kuchaře, kteří jim vyvařují. Nás poslali na nákup do Makra, kde z pokladny vyjel účet na několik set tisíc jen za to, aby si udělali odpolední piknik.
Jak se ohlížíte za ročníkem 2012, kdy přišla vichřice?
To bylo opravdu nebezpečné, k zemi padaly těžké konstrukce a velké party stany lítaly vzduchem jako peříčka. Je zázrak, že se nikomu nic vážného nestalo. Na několik let nás to zbrzdilo, ale s pokorou zpětně vidím, že to byla dobrá lekce. Posunulo nás to z hlediska příprav bezpečnostních plánů a přístupu k počasí, což je jediný faktor, který neumíme ovlivnit. Náš bezpečnostní manuál je od té doby několikanásobně tlustší a podchycuje mnohem víc situací, než jaké jsme do té doby brali v úvahu.
Letos vám do termínu konání padl pátek 13. Znamená to pro vás něco?
Ne, pověrčivý nejsem. Bude to prostřední den, kdy se festival začne lámat k velkému finále. Zahrají Sex Pistols, snad to žádné špatné znamení není.
Na jaké ročníky vzpomínáte nejradši?
Teď pro mě největší radost a pýchu představují pocovidové ročníky. Dostali jsme do celoroční správy areál Park 360, kde se Rock for People koná, a to je pro nás velká, napínavá i příjemná výzva a změna. Protože jsme ve vlastním, můžeme si festival v klidu připravovat celý rok a do detailů si s ním vyhrát, kdežto v minulosti jsme ho museli přivézt, postavit a zbourat během tří týdnů. Musíme do areálu investovat, ale návštěvníci vidí, jak je každým rokem lepší. Letos se tam zase objeví o mnoho desítek keramických záchodů víc, v kempu připravujeme nové cesty, aby lidé měli větší komfort i v případném dešti...
Jsou v organizování festivalu takovéhle velikosti úskalí, o nichž se obecně moc neví? Dočetl jsem se třeba, že z Německa vozíte obří pódium Fat Lady.
Značně zpřísnila legislativa, která pamatuje na věci, co se v devadesátkách fakt neřešily. Na první ročníky jsme stavěli hlavní pódium svépomocí z lešenářských trubek, bez certifikace bezpečnosti, neumím si představit, že by nám na takovou konstrukci dnes nějaký interpret vůbec vlezl. Přibyly nároky na administrativu, změnily se stavební zákony, teď se vedou diskuse o hlukových parametrech, pořád se něco děje. Jsem rád, že u nás v roce 2018 vznikla asociace FESTAS, jež festivalům v tomhle pomáhá a pomohla jim i přežít během covidu.
Víc než polovinu vašeho rozpočtu tvoří náklady na hudební program. Jak se sestavuje?
Základní položkou je právě program, ať už hudební, či nehudební, druhou tvoří produkční věci a třetí je marketing. A tyhle tři hlavní nákladové položky musíte pokrýt třemi příjmovými, což jsou vstupenky, partneři festivalu a spotřeba na místě – parkování, kempování, catering. Ty oblasti se musejí nějak setkat, aby festival skončil, jak má, a nestala se z něj noční můra.
Nemáte noční můry z toho, že sedíte na 300 miliónech?
Pomáhá mi, že jsem tu částku nikdy neviděl pohromadě. Je to pro mě virtuální suma, peníze, jež během roku postupně přicházejí a odcházejí. První ročník měl rozpočet okolo 100 tisíc korun, tehdy nám to připadalo jako obrovská částka. Pak přišly ročníky, které stály několik set tisíc, potom rozpočet skočil do miliónu a pořád se mi to zdálo jako hrozné peníze. Kdybych při prvním ročníku dělal s 300 milióny, asi bych vůbec nespal, ale se zkušeností a důvěrou v tým se to dá vydržet. Na festivalu pracují zkušení profesionálové, kteří vědí, co dělají.
Zkušení profesionálové... Vy jste se učil za pochodu. Vystudoval jste VŠCHT, pracoval na Státní zemědělské a potravinové inspekci, analyzoval potraviny a při tom začal organizovat festival, který dnes patří k největším nejen u nás. Udělal byste něco jinak?
Tenkrát u nás k pořádání hudebního festivalu nebylo žádné know-how. S kolegou Petrem Fořtem jsme si prošli mnoha chybami. Když jsem si uvědomil, že nepřiměřenou část pracovní doby věnuju řešení festivalu, pochopil jsem, že jsem na rozcestí a musím se rozhodnout, kudy dál. Byla to zvláštní volba: táta chemik, máma chemička, žena chemička, pamatuju si, jak jsem jim říkal, že jdu od chemie pryč a budu se věnovat pořádání Rock for People, protože věřím, že to má perspektivu, a baví mě to. A taky jsem cítil, že mým odchodem obor příliš neutrpí.
Na prvním ročníku vám bylo osmadvacet.
Nezačínal jsem s tím jako nějaký teenager a vztah k hudbě jsem měl samozřejmě dávno předtím. Ale nápad udělat hudební festival vznikl, myslím, na basketbalovém tréninku, kde jsme s kolegou zjistili, že posloucháme podobné kapely. Řekli jsme si, že by stálo za to něco přivézt taky do Českého Brodu.
Co jste tedy tehdy poslouchal? A co posloucháte teď?
Mám své letité oblíbence, jako Weezer nebo The Police, to jsou srdcovky, k nimž se rád vracím. The Police mě nasměrovali hudebním směrem; k patnáctým narozeninám jsem dostal jejich desku Zenyattà Mondatta. Ale zároveň si rád rozšiřuju hudební obzory, navnímávám, co se děje nového. Loni mě hodně oslovilo nové album kapely Fontaines D.C. a nadchli mě i irští Kneecap. Na muzice je skvělé, že i když člověk někdy propadá pocitu, že všechno už tady bylo, pořád ho čekají nová překvapení. Muzika je jako řeka, která vždycky přinese něco nového a zajímavého.
