Spisovatelka Šrámková o papeži: Pokora a smysl pro humor, podle čeho jiného chcete poznat světce?
Spisovatelka JANA ŠRÁMKOVÁ (43) by nakrásně mohla být sběratelkou ocenění. Namátkou: za svou prvotinu Hruškadóttir získala Cenu Jiřího Ortena, její komiks Matylda a Růžovej vlk ukořistil Cenu Muriel, dětská knížka Fánek hvězdoplavec Magnesii Literu a celovečerní animovaný film Tonda, Slávka a kouzelné světlo podle jejího scénáře vyhrál Českého lva, Cenu české filmové kritiky a kategorii Contrechamps na filmovém festivalu v Annecy. Nyní se prostřednictvím experimentálního „románu ve dvou“ s názvem Byt (vyd. Host) od psaní dětských knížek, komiksů a filmových scénářů obloukem vrací ke svým kořenům, totiž k románové tvorbě pro dospělé publikum. Nabízíme vám pár bonusových otázek rozhovoru, který vyšel v Reflexu č. 20/2025.
Zuzana utekla od muže a s malým synkem zkouší žít v Táboře. Byt jí tu pronajímá Daniel, který přichází o otce, o nějž vlastně přišel už dávno. Ti dva se dělí o byt – ona ho má k dispozici na všední dny, on přes víkend – a zkoušejí spolu navázat vztah. Přečtěte si recenzi Bytu z pera literárního publicisty Petra Nagye.
Danielovu příběhovou linii napsal prozaik a šéfredaktor kulturního měsíčníku Host Jan Němec, Zuzanin osud v ich-formě vypravujete vy. Jak se vám s Janem Němcem pracovalo? Ačkoli jste přátelé, sdílení textu je stejně jako sdílení bytu velmi intimní: vzájemně si konzultujete i oponujete, jistě nemáte stejný estetický vkus ani pracovní rytmus. Spoluautorství je myslím vztah postavený nejen na kooperaci, ale i na konfrontaci: chcete toho druhého zlepšit, chcete se s ním sladit, něco po něm vyžadujete. Nepoškodilo to vaše letité kamarádství?
O naše přátelství jsem se v průběhu práce na knize skutečně dost bála a říkala jsem si, jestli stojí dobrý román za to, abychom ztratili dobrého kamaráda. Dlouho jsem se navíc obávala, jestli dobrý román vůbec vznikne. Pak už jsem viděla, že je to na relativně dobré cestě, ale náš vztah nebyl. Teď jsme konečně v té šťastné fázi, že je kniha venku a zase vedle sebe můžeme existovat v přirozené zdravé vzdálenosti. Každý kolem sebe máme osobní bublinu a s druhým nám je příjemně, pokud ji respektuje. Jenže psaní je velmi intimní proces, přistrčil nás chtě nechtě k sobě, dýchali jsme si navzájem do obličeje. U mě to spouštělo až živočišné reakce; nejen proto, že jsem musela ukazovat těžce nehotové texty a nechávat si do nich mluvit. Ale co je vám v textu nejdražší, třeba základ celé pasáže – někdy to může být nápad, někdy jen věta, slovo, obrat – to vám najednou druhý vyhodí nebo vykrade, samozřejmě ne se špatným úmyslem, ale proto, aby to zapojil i ze své strany, nebo je to v kontradikci s jeho pásmem.
Protagonista Daniel mi byl místy podobně nesympatický jako hrdina předchozího románu Jana Němce, Možností milostného románu.
Postava Daniela je ještě studenější. Protagonista Jan v Možnostech milostného románu sám sebe občas ukazuje v nelichotivých situacích a vydává se čtenáři všanc, dává mu do rukou munici, kterou proti němu čtenář může obrátit, čímž se pro mě vykupuje. Navíc Možnosti milostného románu se netýkají mě jako osoby, četla jsem je jako čtenářka, tam si dokážu udržovat odstup. Kdežto když píšu, mou prací je se do příběhu vžít. Neumím psát jen hlavou, v duchu si rozestavět šachové figurky a pak popisovat tahy. Potřebuju se na tu postavu napojit emocionálně, měsíce a roky si ji nosím v hlavě, o dění kolem sebe přemýšlím její perspektivou, potřebuju jí dokonale porozumět. Proč něco má a nemá ráda, jak se v nějakých situacích cítí a co si o nich myslí; musím se s ní opravdu sžít. A jak jsme s Janem muž a žena a píšeme za postavu mužskou a ženskou, ty emoce mi přetekly i do našeho vztahu.
Jak to myslíte?
V momentě, kdy Daniel útočil na moji postavu, vracela jsem mu úder, čímž jsem se ale dotýkala Jana. On se za Daniela neměl takovou potřebu bít, protože svým postavám rád hází klacky pod nohy a s klidem pozoruje, jak si s tím poradí, zatímco já těm svým podle něj moc přeju. Jemu přišlo, že ze Zuzy dělám příliš pozitivní hrdinku, že nemá žádné temné stránky, neřeší vnitřní dilemata. Přišlo mu, že padat na hubu pod tíhou péče a existenční nouze není dost existenciální, není to dost téma. Tak tudy vedly naše spory. Ani jeden jsme samozřejmě nechtěli, aby z toho příběhu vyšla jedna postava jako dobrá a jedna špatná. Ale tak jsem to neviděla, Zuza se leckdy chová hloupě, jakkoliv to nejsou charakterové vady, spíš přílišná pasivita nebo přijímání role oběti. Neumí říkat ne, neodhadne, co je možné zvládnout, a potom se vzteká, protože se hroutí. Ostatně to je moje autobiografická linka.
Ve vaší linii románu mě zaujal vztah Zuzy s otcem jejího synka Radkem a s jeho matkou. Popsala jste něco, co se odehrálo po covidu a po invazi na Ukrajinu v mnoha rodinách – naprostý rozkol vinou nečekaného společenského či politického impulsu. Kdyby Rusko nezaútočilo a nerozpoutala se pandemie, ti lidé by bok po boku žili harmonicky, takhle ovšem došlo mnohde k úplnému odloučení a ke sklouznutí do extremismu.
Zuza a Daniel jsou představiteli současné mileniálské liberální generace, která se velmi vymezuje vůči generaci svých rodičů i vůči svým kořenům v širším slova smyslu. Generace, která se snaží spoustu věcí dělat úplně jinak: jinak nastavit parametry ve vztazích, hájí jiné hodnoty. Ve chvílích krize ale oba prožívají únavu z téhle potřeby dělat věci jinak, doléhá na ně náročnost snahy jít proti proudu a mimo bezpečí stereotypů. Na Zuzu to dopadne trochu dřív – zkrachuje jí dlouhodobý vztah, který měla za studií v Praze s cizincem, je vyčerpaná z nekonečných debat, řešení identity, ohledů. V reakci na to vpluje do vztahu s klukem z vesnice vedle svého rodného města, který nemá vzdělání jako ona, nemá kulturní kapitál, ale je to obyčejný, veselý chlapík, kterého baví, že sbalil studovanou holku z města, navíc starší než on. Zuza buduje přístav; kosmopolitní holka zatoužila po klidu, přírodě, po domě, chce žít svůj rurální sen a mít záhonky, bylinky, slepičky a muže, který s lehkostí zařídí všechno, co ji napadne. Jenže tenhle model z dlouhodobého hlediska zase nesaturuje jiné Zuziny potřeby. Covid přichází jako takový katalyzátor, lis, ve kterém začne pod tlakem odkapávat z postav úplně rozdílná šťáva. Najednou se ukáže, že je jejich DNA příliš odlišná na to, aby v takhle náročné zátěžové situaci byly schopné spolu vyjít.
S kým jste četla knížku palindromů Marto Kelbl, ze které jste pro Byt čerpala? Je jednou z nejoblíbenějších leporel mých malých dcer, a jakmile jsem zaregistrovala ve vašem textu první palindrom, věděla jsem, že pochází právě z ní.
Moje děti už leporelům odrostly, čtu si ji sama a vychutnávám její výtvarné provedení. První dva palindromy ovšem přinesl do textu Jan. Hned se mi to zalíbilo a začala jsem tu linku rozvíjet; potom jsme si na tom oba ujeli a natahali tam palindromů jak veverka ořechů, jsou tam i anglické a španělské. Korespondují s konceptem naší knihy, kterou lze taky číst z obou stran, stejně jako palindrom: U dubu tu budu. Idol z lodi. Jenže bude náš příběh čtený z té nebo z oné strany skutečně stejný?
Jak jste jako věřící, absolventka evangelikálního semináře a dcera významného teologa, vnímala velikonoční smrt papeže? Ve své části Bytu papeže zmiňujete v souvislosti se smrtí a holubicemi…
Jsem protestantka, takže papež není můj oficiální šéf, ovšem já na ty denominační příslušnosti příliš nehraju. Papež František byl osobnost, kterou jsem nesmírně respektovala. Obdivovala jsem, co do církve a do světa přinášel – spíš než o dogmata a hlídání čistoty pravověří mu šlo o soucit, laskavost a pochopení. Konečně někdo v církvi otevřeně řekl, že bychom měli myslet na všechny, kteří nespadají do našich od stolu narýsovaných škatulek a respektovat jejich osobní příběh. Na ty, kteří propadají systémem, ať církve, nebo společnosti. Konečně někdo s autoritou a mocí takového úřadu vyslovil: Kdo jsem já, abych je soudil? Oproti dění v církvi je společenský vývoj dramaticky rychlý. Církev je obrovská paroloď, která mění kurz velmi pomalu, zvlášť ta římskokatolická. Papež František začal odvážně kormidlovat směrem k soucitu a laskavosti, k hodnotám, které jsou ve skutečnosti jádrem evangelia, ale nějakými staletými, tisíciletými pochody se nám dostaly úplně na okraj, takže církev konstituují a formují hodnoty, které by měly být naopak marginální. Když se podíváte na život Ježíše Krista, najdete tam zdravé kořeny, k nimž se papež František otevřeně hlásil. Nikdy mu nedělalo problém přiznat za církev vinu, omluvit se, nabízet pochopení, blízkost a přijetí tam, kde je společnost zvyklá vidět církvi jen záda. Pokora a smysl pro humor, podle čeho jiného chcete poznat světce? Že umřel právě o Velikonocích, je krásná symbolika.
Pokračování rozhovoru se spoluautorkou Bytu Janou Šrámkovou najdete v Reflexu č. 20/2025, který vyšel právě dnes >>>
