Jan Grossman byl hybnou silou českého divadla i v letech, kdy nesměl tvořit. Na zábradlí objevil Václava Havla
Před 100 lety se narodil Jan Grossman. Divadelní dramaturg, režisér, filozof a literární kritik, který měl kvůli svým morálním zásadám po celou kariéru konflikty s komunistickým režimem. Je nerozlučně spjat se vznikem divadla Na zábradlí, působil ale na mnoha scénách České republiky. V 60. a 70. letech pod jeho vedením vznikla řada oficiálních i tajných představení her Václava Havla, adaptace her Alfreda Jarryho i zpracování románů Franze Kafky.
Jan Grossman se narodil 22. května 1925 v Praze. Publikovat začal už jako středoškolák za války v kulturním časopise Řád. Po válce se zapsal na studia srovnávací literatury a estetiky na FF UK, podílel se na založení deníku Mladá fronta a kulturních magazínů Generace a My, kam přispíval články o literatuře, společnosti a filozofii. Byl sám levicově orientovaný, přikláněl se ale k fenomenologii a existencialismu a vyhraňoval se proti ideologickému a dogmatickému přístupu ke kultuře, který prosazovala komunistická strana.
Kritické postoje vůči marxismu-leninismu se měly mladému intelektuálovi vymstít. Po komunistickém puči 1948 byl z fakulty vyloučen a jeho texty používali komunističtí ideologové jako příklad buržoazní pomýlenosti. Nemohl publikovat a byl propuštěn i z Národního divadla, kde byl lektorem dramaturgie činohry. Odešel proto pracovat do brněnského Státního divadla. Působil zde jako dramaturg a začal také režírovat. Další zkušenosti s vedením činohry sbíral v Armádním uměleckém divadle E. F. Buriana, kde nastudoval Balzacův Kabinet starožitností a Brechtovy Pušky paní Carrarové.
Padesátá léta
Po smrti Stalina a Gottwalda došlo v Československu k uvolnění režimu a v roce 1956 bylo Janu Grossmanovi povoleno vrátit se k novinářské a redakční činnosti. Nastoupil do nakladatelství Československý spisovatel a – zcela v duchu svých zásad – se okamžitě pustil do propagace moderní avantgardy, která byla u komunistů na hraně přijatelnosti. Publikoval texty ovlivněné futurismem, konstruktivismem, existencialismem a surrealismem. Redigoval díla Milana Kundery, Jana Skácela, Františka Halase, Jiřího Ortena a Miloše Macourka. Jakožto modernista byl komunistům trnem v oku a obzvlášť si na něj zasedl jejich vrchní ideolog Ladislav Štoll. Šéf Institutu společenských věd ÚV KSČ a ministr kultury nakonec nechal Grossmana v roce 1958 z nakladatelství vyhodit.
Zarytému stalinistovi musel Jan Grossman ležet hluboko v žaludku, protože si zasedl i na jeho další působiště. Z Laterny magiky, kde působil v letech 1958–1960 jako dramaturg, Štoll vyštval režiséra Alfreda Radoka. Městské divadlo na Kladně, kam Grossman z Laterny magiky odešel, zase pronásledoval kvůli představení Brechtovy Matky Kuráž. Pravděpodobně i proto, že v něm hrála hlavní roli právě propuštěná politická vězenkyně Jiřina Štěpničková. S uvolňováním režimu v 60. letech naštěstí Štollova moc upadala a soudruh byl uklizen na pohodlné místo do Ústavu pro českou literaturu. Jan Grossman proto měl na svém dalším působišti relativní klid a volnost. Mohl tak napsat jednu z nejvýznamnějších kapitol historie českého poválečného divadla.
Divadlo Na zábradlí
Jan Grossman byl po celou svou kariéru fascinován tím, jak tradiční a věkem vyprázdněné ideologie kolidují s realitou každodenního života. „(…) naše ‚obyčejné‘ jednání je jenom zčásti jednáním originálním, vznikajícím v nás, námi, zde a teď. Z valné části je výsledkem neosobních, tradičních, zděděných přístupů, které pracují za nás, bez nás a mimo naši vůli: je dílem trvanlivých forem, jejichž funkci si nejenom neuvědomujeme, ale ani se po ní neptáme. Vzrůst této neosobní automatizace je známým fenoménem moderního světa,“ píše ve své eseji „Kafkova divadelnost“. Tragikomické situace vznikající z konfliktu mezi tradicí a každodenností se staly středobodem Grossmanovy práce v divadle Na zábradlí. Nastoupil sem v roce 1961 jako dramaturg, o rok později se stal režisérem a uměleckým šéfem činohry.
Za jeho vedení se do tvorby zapojili neotřelí tvůrci a umělci z oblasti mimo divadlo. Například hudební skladatel Zdeněk Šikola, výtvarník a typograf Libor Fára a především jevištní technik a amatérský dramatik Václav Havel. V repertoáru se objevily klasiky absurdního divadla – Ionescovy Plešaté zpěvačky, Beckettovo Čekání na Godota a legendární Král Ubu Alfreda Jarryho s Janem Libíčkem v hlavní roli. Po boku velikánů divadelní avantgardy se pod Grossmanovým vedením objevily i dramatizace románů Franze Kafky a hry Václava Havla. Premiéru zde měla Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění. Divadlo ji uvedlo v roce 1968, kdy slibný rozvoj českého divadla utnul příjezd sovětských tanků.
Normalizace
Jan Grossman byl výjimečný tím, že nikdy neuvažoval o emigraci. V roce 1968 byl jako režisér a dramaturg známý po celé západní Evropě. Když byl donucen divadlo Na zábradlí opustit, mohl pokračovat v práci v Západním Německu, Švýcarsku, Rakousku, Nizozemí. Když mu však normalizační režim odebral cestovní pas, vrátil se domů. Možná mu prostředí intelektuální nesvobody a uměleckého útlaku svou absurditou připomínalo děje jeho oblíbených her. Pracovat však mohl jen v oblastních divadlech. V Ústí nad Labem, Hradci Králové, Chebu, Liberecké Ypsilonce. Podílel se také na proslulé ilegální premiéře Havlovy Žebrácké opery odehrané v roce 1975 v sále hostince U Čelikovských v Horních Počernicích.
Do Prahy se Jan Grossman mohl vrátit až v roce 1983, kdy začal působit v libeňském Divadle S. K. Neumanna. Na jaře 1989 už se komunistický režim rozpadal natolik, že se nepohodlný režisér mohl vrátit na svou domácí scénu divadla Na zábradlí. Jeho nastudování Molierova Dona Juana pojaté jako podobenství o morálním rozpadu společnosti se stalo událostí sezóny a symbolem nastávajících změn kulminujících v listopadové revoluci. Zdálo se, že Grossmanův návrat pomůže oživit slávu českého divadla 60. let, už jen proto, že Na zábradlí tehdy působila herecká divadelní elita – Jiří Bartoška, Pavel Zedníček, Karel Heřmánek či Jana Preissová. Bohužel se ukázalo, že s hereckou slávou se pojí i velké sebevědomí, nároky a představy, kam má jejich divadlo směřovat.
Na zábradlí a Bez zábradlí
Příčiny konfliktu, které rozbily herecký soubor divadla Na zábradlí, jsou dodnes poněkud nejasné. Karel Heřmánek v rozhovorech tvrdil, že nesouhlasil s Grossmanovým záměrem uvádět hry Václava Havla, protože cítil, že v porevolučním divadelním prostředí začíná být „přehavlováno“. Jeho herečtí kolegové ale vzpomínají, že spouštěčem byl spíše styl Grossmanovy práce. Režisér byl přísný, lpěl na své umělecké představě a po hercích požadoval, aby jí přizpůsobili svůj projev. Tvrdil, že divadlo má mít vyšší cíle, než je herecká exhibice, a jeho oblíbeným rčením bylo, že herec si v divadle nemá hrát. „Divadlo se nemusí dělat vážně, ale musí se dělat pořádně,“ prohlašoval. Důraz na pracovní morálku a důslednost ho ale dostával do konfliktů s herci zvyklými na uměleckou volnost a pravděpodobně i také na statut televizních a filmových hvězd. Nový režisér ale nehodlal manýry svých herců trpět. Když se Karel Heřmánek odmítl jeho nárokům podřídit, nahradil ho Ondřejem Pavelkou.
Odcházení
Krize postupně narůstala a vyústila v rozpad souboru. Část herců odešla do jiných divadel, Karel Heřmánek si založil Divadlo bez zábradlí, Jiří Bartoška se začal věnovat karlovarskému festivalu. Reprízy Dona Juana musely skončit, přerušeny byly i práce na Havlových hrách Largo desolato a Pokoušení. Stárnoucímu Grossmanovi nezbylo než začít pracně budovat nový soubor a hledat pro něj repertoár. Poslední hrou, kterou unavený režisér nastudoval, byla groteska Alana Bennetta Kafkovo brko. Jeho plány nastudovat Shakespearova Kupce benátského zůstaly neukončené. V roce 1993 Jan Grossman onemocněl chřipkou a byl preventivně hospitalizován. Krátce před plánovaným propuštěním po manželce vzkazoval kolegům, aby dorazili do divadla na pracovní schůzku. Po zavedení infúze ale nenadále upadl do bezvědomí a již se neprobral. Zemřel 10. února 1993 ve věku 68 let.
