Albín Polášek: Radegasta vytvořil jeden z největších sochařů v dějinách USA. Jeho dílo najdete i v pražské zoo
Sochu Radegasta zná každý Čech, který někdy vyrazil na túru do Beskyd nebo se napil nošovického piva. Podstatně méně z nás ví, kdo sochu pohanského boha vytesal. To, že je Albín Polášek považován za jednoho z největších amerických sochařů 20. století, je známo opravdu málokomu. Polášek se přitom zapsal do historie umění nejen v USA, ale i u nás. Zemřel 19. května 1965 na Floridě.
Albín Polášek se narodil v roce 1879 ve Frenštátě pod Radhoštěm jako sedmý syn hostinského a vedoucího tkalcovské dílny. Chudý kraj v podhůří Beskyd nikdy neoplýval blahobytem. Na konci 19. století ale byla situace obzvlášť zlá a řada mladých lidí odsud odcházela za prací do USA. Daleká cesta za oceán čekala i Albína. Nejprve však vystřídal několik učňovských dílen, učil se čalouníkem, tkalcem a sedlářem. K žádnému řemeslu si nenašel takový vztah jako k výtvarnému umění. Ve volných chvílích si rád kreslil, modeloval figurky z hlíny a vyřezával betlémy. Rodiče naštěstí jeho nadání podporovali a rozhodli se ho poslat studovat řezbářství do Vídně. Po návratu do Frenštátu si ale mladý Polášek nedokázal najít zaměstnání. Rodina proto rozhodla, že jednadvacetiletého mladíka vyšle do USA, kam už před ním odešli jeho dva starší bratři.
Řezbářství otevřelo v Americe Albínovi cestu k úspěchu. Našel si práci v továrně na výrobu oltářů a díky zručnosti a uměleckému citu brzy získal lukrativní post cestujícího opraváře kostelních interiérů. Několik let cestoval mezi kostely amerického Středozápadu a z výdělku si dokázal našetřit na studia sochařství na Pensylvánské akademii výtvarných umění ve Filadelfii. Zde se mohlo jeho umělecké nadání projevit naplno a zakrátko patřil na akademii k premiantům.
Strůjce svého osudu
Své ikonické dílo „Strůjce svého osudu“ (Carving His Own Destiny) vytvořil Polášek ještě coby student v roce 1907. Monumentální socha antického poloboha, který sám sebe vytesává z bloku kamene, vzbudila obrovský ohlas, stejně jako Poláškovo další dílo – moderně pojaté romantické sousoší „Věčný moment“ (Eternal Moment). Po jeho odhalení v roce 1909 vyšla ve filadelfském uměleckém věstníku nadšená recenze ukončená slovy: „Pozoruhodné sousoší obrátilo k Albínu Poláškovi zrak celého uměleckého světa.“
Na mladého umělce se skutečně začalo snášet uznání ze všech stran. Ve třetím ročníku akademie získal prestižní Cressonovu cenu a s ní stipendium na sochařské akademii v Římě, kde strávil šest let. Pobyt v prostředí prosyceném odkazy klasických mistrů na mladém sochaři zanechal hluboký dojem a podnítil v něm další touhu tvořit. V roce 1910 získal ocenění Prix de Rome, o tři roky později čestnou zmínku na výstavě Paris Salon za sochu „Osévač“ (The Sower). V roce 1915 mu jeho filadelfská alma mater udělila Widenerovu zlatou medaili za sochu „Touha“ (Aspiration).
V roce 1916 už byl Albín Polášek zavedený umělec uznávaný v Evropě i USA. Přijal nabídku prestižního Institutu umění v Chicagu na vedení ateliéru sochařství a dalších třicet let zde působil jako pedagog. Při vyučování vytvořil svá nejdůležitější díla, která dodnes zdobí americká velkoměsta. Pro Springfield ve státu Illinois vytvořil sochu guvernéra Richarda Yatese, pro město Kenilworth monumentální reliéf památníku padlých, v Chicagském Grantově parku instaloval v rámci památníku zakladatele Chicagské symfonie sochu „Duch hudby“ (Spirit of Music).
Láska k domovské vlasti
Polášek získal už v roce 1909 americké občanství, nikdy se ale neodpoutal od svých kořenů. V USA se aktivně zapojoval do českých spolků, navštěvoval jako člen delegace Čechoameričanů pražské všesokolské slety a řada jeho soch byla rodným Československem inspirována. V Chicagu například dodnes stojí jeho památník T. G. Masaryka a zdejší český hřbitov zdobí sousoší „Poutník a matka“ (The Pilgrim a The Mother). Pro oltář katedrály svaté Cecílie v nebraské Omaze (pokládané za hlavní město Čechoameričanů) vytvořil sochu „Krista vítězného“ (Christ Victorious). Zachycuje Ježíše v okamžiku, kdy volá k nebi „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“. Polášek ji považoval za své vrcholné dílo a zhmotnění své křesťanské víry.
Je zajímavé, že si hluboce věřící umělec zachoval duchovní vztah i k dávným pohanským tradicím moravskoslezských Beskyd. Do Frenštátu rád jezdil na dovolenou a pro město vytvořil řadu děl. Před zdejším muzeem najdete sousoší „Pravěký zápas“, na hřbitově plastiku „Utrpení“, v parčíku poblíž náměstí jednu z verzí „Strůjce svého osudu“ (uvádí se, že jich Polášek během života vytvořil více než 50). Do podhůří Beskyd se Polášek hodlal vrátit na důchod, a zakoupil proto ve městě velkou zahradu. Plánoval na ní vytvořit panteon staroslovanských božstev a za prvního člena si zvolil boha přírody, sklizně a pohostinnosti – Radegasta.
Drama na vrcholu Radhoště
Na podobě pohanského boha začal Polášek pracovat už v USA. Jeho finální podoba ale vznikla v roce 1930 v pražských Nuslích. V ateliéru sochaře Karla Nováka Polášek zároveň pracoval na sousoší Cyrila a Metoděje a na soše prezidenta Wilsona určené pro instalaci před hlavním vlakovým nádražím. Z hotového modelu byly v Maškově slévárně vytvořeny dvě železobetonové skulptury. Jednu Polášek věnoval radním Frenštátu, kteří ji hodlali instalovat na hřebeni Radhoště. Druhou kopií chtěl sochař zahájit stavbu svého slovanského panteonu.
Události, které se kolem soch seběhly, jako by odrážely dramatický vývoj souběžných dějin. Cyrila a Metoděje umístili radní přímo na vrchol Radhoště, sochu Peruna asi o tři kilometry dál na hřebeni vedoucímu k Pustevnám. V předvečer slavnostního odhalení seslal Radegastův bratr Perun na Beskydy mohutnou bouři a bleskem zabil vojáka, který sochy strážil. Ukázalo se také, že umělý kámen ze směsi betonu a žulové drti není pro drsné podmínky beskydského hřebene vhodný. Sníh a voda zamrzající v pórech ho začaly rozkládat, neznámý vandal z rohu hojnosti odlomil holubici a do sochy několikrát udeřil blesk. Polášek hodlal škody opravit, osud mu to ale nedovolil. Nejprve plány zhatila válka a po jejím skončení komunistický puč. Umělec se do rodného Frenštátu podíval naposled v roce 1947, kdy ještě stále doufal, že se sem odebere na důchod. Po únorovém převratu ale od záměru upustil a začal plánovat penzi na slunné Floridě.
Dvanácté zastavení a Radegastovy osudy
Do důchodu Albín Polášek odešel v roce 1950. Usídlil se ve vlastnoručně navržené vile poblíž jezera Osceola na předměstí Orlanda. Klidu si ale příliš dlouho neužíval. Na začátku května utrpěl mozkovou příhodu, po které ochrnul na levou stranu těla a zůstal upoután na vozík. Přesto dokázal dokončit dalších skoro dvacet soch pouze pravou rukou. Zemřel 19. května 1965 a je pochován na hřbitově Palm Cemetery v Orlandu. Hrob zdobí jeho vlastní reliéf „Dvanácté zastavení křížové cesty“.
Osudy u nás nejznámější sochy – Radegasta – pokračovaly ještě dlouho po autorově smrti. V 80. letech došlo k několika pokusům chátrajícího boha restaurovat, erozi ale již nešlo zastavit. V roce 1995 se proto spustila radikální záchranná akce financovaná nošovickým pivovarem. Socha byla snesena, umístěna do předsálí frenštátské radnice a na její místo byla instalována kopie vytesaná z osmnáctitunového žulového kvádru. Restaurátoři Jan Sobek, Miroslav Zubíček a akademický sochař Miroslav Machala se při práci mohli řídit původními rysy a detaily, které už na radhošťské soše chyběly. Na konci 50. let totiž při uklízení zahrady bývalé Maškovy slévárny dělníci narazili na zapomenutou kopii, kterou Polášek vytvořil pro svůj zamýšlený panteon. Dílo jednoho z největších sochařů 20. století skončilo v pražské zoo. Proč? Soudruhům z ministerstva kultury se zdálo, že bůh vypadá trochu jako zvíře a že se tedy bude do zoologické zahrady hodit.
