Vítěz Velké pardubické údajně spáchal sebevraždu skokem z okna, mohli ho ale zabít i estébáci
Jde o tragický příběh, jehož hlavní postavou je Vladimír Hejmovský (30. 10. 1892–10. 9. 1952), dostihový jezdec a vítěz Velké pardubické steeplechase. Vyhrál ji v roce 1951, kdy mu bylo téměř devětapadesát. Novináři tehdy napsali, že startuje za Sokol Opava a není příliš známý. Hejmovského přátelé však věděli víc. Například že byl polský šlechtic rodového jména Heymowski, v carském Rusku žil coby Gejmovskij a poté s počeštělým příjmením sloužil za první republiky jako důstojník Československé armády.
Velká pardubická se tradičně koná druhou říjnovou neděli a je považována za ukončení sezóny překážkových dostihů. Jak čas plynul, dostihový svět na Hejmovského triumf v roce 1951 zapomněl. V roce 2010 však vyhrál Velkou pardubickou, a to již posedmé, populární Josef Váňa téměř v padesáti osmi letech. Načež média připomněla, že Hejmovský, vítěz v roce 1951, byl ještě o rok starší než Váňa. Tohle novináři zmínili, ale další informace o Hejmovském nepřidali. Neznali je, neměli důvod pátrat po minulosti málo známého jezdce? Nebo se jim osud z počátku padesátých let jevil jako poněkud zaprášený?
Nedalo mi to a zalistoval jsem ve starších číslech časopisu Jazdectvo a objevil v nich text Miloše Svobody, historika pardubického dostihu, jenž o někdejším Hejmovského triumfu napsal: „Byla to skvělá jízda ‚devětapadesátiletého mladíka‘. Rok nato tento vynikající jezdec tragicky zemřel.“ Tečka. Pokud však šlo o vynikajícího jezdce, nemohl být přece neznámý. Jenomže historik Svoboda o skonu Hejmovského v roce 1952 nic bližšího nedodal. Nebylo to zvláštní?!
Překvapivá odpověď
Jediným záchytným bodem v pátrání byl fakt, že Hejmovský ve Velké pardubické startoval v dresu Sokola Opava. Na Opavsku dlouho žila známá jezdkyně Eva Palyzová, která jezdila dostihy od padesátých do sedmdesátých let. Bude však v roce 2010 o Hejmovském něco vědět? Když tehdy zvedla telefon, dotaz ji nepřekvapil.
„Vím, o koho jde. Trénoval s koňmi na statku mého manžela, který mi o něm vyprávěl. Rok po vítězství v Pardubicích pozvali estébáci Hejmovského do Prahy, při výsledu ho zabili a nastrčili to tak, že šlo o sebevraždu!“ odpověděla stručně a skoro se omlouvala, že víc o smutném osudu neví. Věděla však, kdo by mohl vědět – na Opavsku i na Slovensku. Dodala, že Hejmovského příbuzní a přátelé určitě žijí.
Posun v pátrání znamenal nález dalšího Svobodova článku v Jazdectvu: „Mezi první a druhou světovou válkou byl Hejmovský důstojníkem Čs. armády a jako dělostřelec působil v Olomouci. S koňmi si vždy rozuměl a každý, i ten nejtvrdohlavější, jej respektoval. Byl velmi odvážným jezdcem. Přeskakoval s koňmi hlavně kanónů a vojenské vozy… Miloval terénní vyjížďky a v jezdeckém klubu proslul jako instruktor na jízdárně. Organizoval sportovní i společenské podniky. Při jednom z nich přijel do sálu v prvním patře na koni se speciálními gumovými podkovami a předvedl s ním drezurní číslo. Jeho láska ke koním šla po válce tak daleko, že startoval na dostizích, koupil si klisnu Asju a přál si vyhrát Velkou pardubickou. Když však Asja zahynula po srážce s automobilem, startoval ve ‚Velké‘ s hřebcem Salvatorem, kterého mu zapůjčil opavský lékárník Werner.“
Z textu vyplývalo, že Svoboda musel Hejmovského dobře znát a patrně z politických důvodů o něm nemohl v padesátých letech napsat pravdu…
Bělogvardějec československým důstojníkem
Pátrání po jezdcově minulosti nebylo snadné, nicméně vedlo k setkáním s jeho vnukem, Michalem Hejmovským. Narodil se sice až po dědečkově smrti, ale vycházel z vyprávění svého otce Igora a z rodinných archiválií. Teprve Michal mohl vykreslit dědečkův příběh s mnoha detaily, a to včetně jeho smrti. Dejme mu slovo: „Vladimír Alexandrovič Gejmovskij se narodil 30. října 1892 v tehdy ruském městě Šavli, dnes Šiauliai v Litvě. Jeho předkové patřili k nižší polské šlechtě. Jméno rodu se kdysi psalo polsky – Heymowski. Dědeček Vladimír se ke koním dostal při studiu Konstantinovské dělostřelecké akademie v Petrohradě, v koňském sedle prožil první světovou i občanskou válku. V bělogvardějských oddílech bojoval do roku 1920 v hodnosti podplukovníka. S carskou armádou, čítající sto padesát tisíc vojáků, odplul z Krymu do Turecka. V armádě poznal dědeček lékařku Lydii, mou babičku, a oženil se s ní. Ve stejné jednotce sloužil i jeho bratr Viktor. Po rozpuštění armády se všichni tři uchýlili do Bulharska. Poté odjeli do Československa. Dědeček nastoupil v roce 1923 jako kapitán u dělostřeleckého útvaru v Brně, babička studovala dětské lékařství a Viktor v Praze zemědělské inženýrství. Dědeček měl jako každý důstojník československé armády svého služebního koně a jezdectví se věnoval pouze ve svém volnu. Před německou okupací v roce 1939 byl demobilizován, ale po válce se do Československé armády opět vrátil. Sloužil v Olomouci, kde žil s rodinou, a později v Opavě. Po únoru 1948 odešel do penze a teprve tehdy se mohl věnovat svému koníčku – jezdectví a dostihům.“
Pardubické vítězství
V dalším líčení příběhu ocitujme text Hejmovského přítele Jaroslava Krečmera. „Jde o téměř reportážní popis slavného dědečkova vítězství. Jedna z nejcennějších památek rodinného archívu,“ předeslal vnuk Michal.
„Týden před dostihem připutoval Hejmovský společně s hřebcem Salvatorem ve vagónu nákladního vlaku do Pardubic. Koně tam ustájil a u nás, v Hradci Králové, se ubytoval. Druhý den jsme procházeli pěšky závodní dráhu, studovali její stav i překážky a Vladimír si určoval způsob jízdy. Neosedlaný Salvator kráčel pouze na uzdečce s Hejmovským od překážky k překážce. Nejdříve každou obešli a pak Hejmovský promlouval k Salvatorovi o tom, jak ji budou najíždět. Kde a jak musí odskočit a kam doskočit. Salvator občas uštipoval poslední zelené lístky z překážkových keřů, občas se zahleděl na Hejmovského anebo mu položil hlavu na rameno a zíral na překážku. Byl jsem okouzlen tímto monologem člověka ke zvířeti, které projevovalo udivující dávku moudrosti. Nejdéle jsme zůstali u Taxisova příkopu. Pro mne byla tato procházka nezapomenutelným zážitkem a ukázkou, jak se může jezdec sžívat se svým koněm, aby ve vrcholném okamžiku podali oba výjimečný výkon. Vítězná jízda Hejmovského byla velkým zážitkem. Divákům byl totiž neznám. Vysokou postavou a šedinami se lišil od mladých jezdců. Diváci mu nedůvěřovali, což mi potvrdil totalizátor přiznáním, že na Hejmovského vsadil pouze jeden člověk! Tím byl, jak jsem věděl, jeho syn Igor. Poté jsem si vsadil i já.
Voloďa jel tak, jak si při pěší prohlídce určil. Aby se uvaroval hromadného pádu na Taxisově příkopu, najel obávanou překážku jako první, absolvoval ji nádherným skokem a ostatní koně přes Taxis prakticky převedl. Pak jel se Salvatorem na druhém až čtvrtém místě a všechny překážky překonal bez chyby. Na počátku cílové rovinky Salvator vyrazil, jako by se v něm uvolnila pružina, a s Voloďou přimknutým k šíji předstihl oba vedoucí jezdce. I laik musel z koně vyčíst jeho radost a ochotu vyhovět člověku, který jej vede a domlouvá mu bez jediné pobídky bičem. Voloďa mi pak potvrdil, že po celý dostih k Salvatorovi mluvil a na cílové rovince mu řekl: ‚Salvatore, přidej, je to můj poslední dostih!‘
Diváci na tribunách vstávali a nadšeně bouřili, dovedli ocenit mimořádný jezdecký výkon ‚starého pána‘, kterému předtím nedůvěřovali. Byl to vskutku velký jezdec. Zvítězil na cizím koni, kterého si připravoval necelý týden.“
Oni jevo ubili…
„Dědeček plánoval účast ve Velké pardubické i v roce 1952,“ pokračoval vnuk Michal. „Připravoval si plnokrevníka Lovce, s nímž v sezóně dvakrát vyhrál a při dostizích v Tlumačově začátkem září 1952 dojel třetí. Do ‚Velké‘ zbývalo jen pět týdnů. Na 9. září, druhý den po návratu z Tlumačova, byl však předvolán do Prahy na ministerstvo národní obrany. Odcestoval ráno vlakem, aby byl na místě včas. A 11. září dostala babička zprávu, že její manžel spáchal sebevraždu. Vyskočil z okna budovy Státní bezpečnosti… Po šokující zprávě babička žádala úřady o objasnění, a když se odpovědi nedočkala, odjela s mým otcem do Prahy. Její lékařští kolegové jí umožnili vstup na pitevnu, kde jí bylo vše jasné. ‚Oni jevo ubili!‘ řekla, když uviděla na jeho čele nápadně hluboký důlek. Otci, který ji doprovázel, neunikly zjevně zlomené dolní končetiny. Mně i bratrovi později vždy tvrdil, že náš dědeček nebyl labilní povahy, a tudíž sebevraždě skokem z okna nevěřil. Naše rodinné debaty o tragédii končily tím, že vše způsobilo vítězství ve Velké pardubické. Otec ještě dodával, že v padesátých letech byli v Československu sovětští poradci, kteří pronásledovali předválečné ruské emigranty a jednoho takového objevili…“
Vrhl se ke zavřenému oknu!
Smrt dostihového jezdce Hejmovského nedokázal – anebo spíš nechtěl – minulý režim nikdy objasnit. Rodina se však nevzdávala. Proto Igor, syn zemřelého, požádal v roce 1990, po pádu komunismu, ministerstva obrany i vnitra o vyjádření k události, jež se stala před čtyřiceti lety. V odpovědi od Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se však nic překvapivého neobjevilo. Citujme: „Vladimír Hejmovský byl 9. 9. 1952 předvolán na MNO v Praze, a to na 10. hodinu. Den nato, ve 12.45 hod., spáchal údajně sebevraždu skokem z okna objektu tehdejší StB v Praze 1, Bartolomějské ulici č. 7. Vzhledem k minimálnímu časovému rozsahu zadržení i nesporně negativnímu přístupu orgánů StB k zachování dokumentace této události jsme již zpočátku předpokládali, že bude velmi obtížné získání průkazných materiálů.“ Odpověď dále zmiňovala negativní výsledky při hledání v agendách ministerstva obrany i vojenské kontrarozvědky. Pouze v závěru se připouštěl i možný vliv sovětských poradců; tedy nic nového.
Čas plynul, naděje na objasnění se jevily jako marné, avšak v roce 2010 objevil historik Prokop Tomek nová fakta. Jako pracovník Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu zjistil při objasňování jiné kauzy, že v roce 1997 vypovídal někdejší vyšetřovatel StB Rudolf Untermüller o sebevraždě jakéhosi Hejmovského… A co vyplývalo ze záznamu jeho výpovědi?
„Z ministerstva národní obrany byl Hejmovský odvezen do izolace v Konviktské ulici, kde ho v místnosti ve čtvrtém patře převzali dva pracovníci StB a nepřetržitě ho do druhého dne střežili. Tady Hejmovský přespal, donášeli mu sem stravu. Hejmovský se choval klidně, ale při obědě se náhle vrhl k zavřenému oknu a vyskočil jím ven. Taková událost nebyla v žádném případě v zájmu Státní bezpečnosti a znamenala komplikaci.“
Lze věřit slovům o tom, že dotyčný se vrhl k zavřenému oknu a proskočil jím ven?! Takhle to totiž Untermüller doslova řekl.
Prokop Tomek však záhy objevil další materiály inspekce ministerstva vnitra z šedesátých let. „Případ izolace Hejmovského, bílého emigranta z Olomouce, byl rozpracováván v referátu Kahaje. Hejmovského odluka byla provedena cestou vojenských orgánů pod záminkou odborné prohlídky koní. Proto byl pozván do Prahy a odvezen do isolační místnosti ve IV. patře. Zde za asistence orgánů přespal a druhý den s ním krátce pohovořil Kahaj, který odešel, a střežení prováděli Hejnek a Untermüller. Vinou jejich nedbalosti se stalo, že v poledne při obědě Hejmovský vyskočil ze IV. patra a zabil se.“
Poté objevil historik Tomek další přepis Untermüllerovy výpovědi: „Bělogvardějce Hejmovského jsem rozpracovával s cílem jeho získání ke spolupráci a jeho zaverbování. Ač s ním bylo slušně zacházeno a nebylo mu ničím vyhrožováno, v nestřeženém okamžiku v době oběda spáchal tento občan sebevraždu skokem z okna. Já sám na to doplatil nervovým šokem a byl jsem rád, že jsem se nestal v době, kdy jsem s ním byl sám, jeho obětí.“
Jakže? Estébák Untermüller se bál bělogvardějce Hejmovského? Lze věřit takovým slovům? Vraťme se však k jiné okolnosti. Jak je možné, že paní Hejmovská ani syn Igor neobjevili při ohledání těla sebemenší stopy po řezných ranách od skla?! Otazníků a spekulací tím přibývá.
Jak si lze vysvětlit náhlé Hejmovského rozhodnutí o sebevraždě, a to již druhý den po zatčení? Mučili ho snad estébáci? Nemohl poté pochopit, jaký osud ho čeká, odmítne-li spolupráci? Nebo se obával předání sovětským agentům a odsunu do gulagu, tudíž volil tak rychlý konec? Proč si neuvědomil, že vítězstvím ve Velké pardubické na sebe upozorní? Podcenil tohle nebezpečí? Mohla tu hrát roli jeho šlechtická hrdost spolu s jezdeckou vášní a touhou vyhrávat? A co když ho estébáci zmlátili tak, že jim zemřel pod rukama, načež si oni museli „jeho skok z okna“ vymyslet a pak lhát?
I když otázky a spekulace neberou konce, připomeňme ještě, že před válkou žilo v Československu několik tisíc imigrantů z Ruska a Ukrajiny. Byli našimi občany, ale to jim po roce 1945 neskýtalo žádné jistoty. Za prvním sledem Rudé armády přicházela totiž rozvědka SMĚRŠ (zkratka Směrť špionam), jejímž úkolem bylo mimo jiné zatýkat někdejší imigranty a odvážet je do Sovětského svazu. Naše vláda této zvůli přihlížela, neboť Sovětský svaz byl naším osvoboditelem. Sečteno a podtrženo – i takto lze vnímat nikdy neobjasněný tragický osud Vladimíra Hejmovského.
