Josef Pekař: Starý mládenec, který demytizoval Jana Žižku, husity i bitvu na Bílé hoře
Před 155 lety se narodil Josef Pekař (12. dubna 1870 – 23. ledna 1937). Historik, který ze zásady neplul na vlnách dobového nadšení. Bojoval proti využívání (a zneužívání) účelového výkladu historie pro aktuální politiku a vedl intelektuální boj s prezidentem Masarykem, jenž může dodnes sloužit za příklad duchaplného rivalství.
„Není třeba velkých pomníků nad tímto novým hrobem, neboť pravým náhrobkem historiků, tak jako králů a vojáků, jsou samy dějiny. Ale loučíce se s mužem, jehož dílo je aure perennius, připomínáme si s dojetím jeho lidské stránky. Vysoký, silný, trochu selské tváře; připomínal spíš zemanského statkáře než člověka, který strávil svůj život skloněn nad knihami a papíry. Jaksi v nesouhlase s tou statnou postavou byl hlas, vždycky poněkud dušný a naříkavý; a ještě více u toho silného muže překvapovala naivní bezmoc a životní nepraktičnost velkého dítěte a podivínského starého mládence.“
Těmito slovy, která jej dokonale vystihovala, se s jedním z nejvýznamnějších českých historiků všech dob – profesorem Josefem Pekařem, jenž den předtím zemřel – rozloučil v Lidových novinách 24. ledna 1937 spisovatel Karel Čapek.
Poté pokračoval: „Vzpomeňte si, jak historicky skvělým a čestným gestem podával osmdesátiletému Masarykovi svůj uctivý hold, tak říkajíc na hrotu polemického meče, jejž tolikrát zkřížil s Masarykovou filosofií dějin. V tom byl celý muž, ve kterém srdce i forma dokonale a velkoryse splývaly v jedno; chceme-li brát vážně slovo, jež vyšlo z oběhu, byl to muž aristokratický. Ocenit jeho velkého ducha je věcí historiků; ale jeho velkodušnosti vzpomínají s úctou všichni, kdo měli čest ho poznat.“
Josef Pekař se narodil jako druhorozený syn v Malém Rohozci u Turnova 12. dubna 1870. Jeho otec, rovněž Josef, byl malorolník, respektive spíš chalupník, který měl ovšem štěstí a sňatkem s dcerou bohatého sedláka Františkou Černou se z něj stal zámožný člověk. V roce 1874 dokonce zakoupil od svého tchána statek v Daliměřicích (nyní součást Turnova), který byl největší ve vsi, a tak si mohl dovolit o šest let později poslat svého syna na gymnaziální studia do Mladé Boleslavi.
Velký vliv na budoucího historika měl jeho strýc, bratr matky Františky, spisovatel a poslanec Zemského sněmu Království českého Jan Matouš Černý, jenž dosáhl významného postavení a stal se velkou rodovou autoritou. Mladého Josefa povzbuzovala k cestě vzhůru i matka Františka, která ho často popichovala slovy: „Ty nikdy nebudeš jako strýc.“ Budoucnost naštěstí ukázala, že se mýlila. Bohužel, matka zemřela, když bylo chlapci čtrnáct let.
Po absolvování gymnázia v roce 1888 nastoupil mladý Pekař na filozofickou fakultu tehdejší české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Už jako dvacetiletý student zasáhl do tzv. rukopisných sporů. Odborníci se přeli o to, zda jsou Rukopisy královédvorský a zelenohorský pravé. Zda jde o starobylé literární památky z 13. a 14. století, nebo novověké falzifikáty. Pekař zveřejnil v Masarykově časopisu Athenaeum článek, ve kterém přesvědčivě doložil, že místní název Hrubá Skála se začal používat až v 17. století, a v době údajného vzniku Rukopisů tudíž nemohl být znám, což se stalo jedním z pádných argumentů proti pravosti Rukopisů.
Josef Pekař patřil k nejvýznamnějším a také nejtalentovanějším žákům zakladatele moderní české historické školy, profesora Jaroslava Golla. To dokazuje fakt, že řádnou profesuru získal již v roce 1905, tedy v pouhých 35 letech. Na filozofické fakultě pak působil jako vyučující několik desítek let. A řekněme rovnou, že jeho názory a postoje k dějinám byly značně konzervativní, čímž se lišil od mnoha svých kolegů.
Zápas o smysl českých dějin
Asi nejvíc na sebe profesor Pekař upoutal pozornost sporem o smysl
českých dějin, který vedl s pozdějším prezidentem a rovněž univerzitním profesorem Tomášem Garriguem Masarykem. Tohoto zápasu se zúčastnilo více osobností, ale tito dva byli jeho hlavními protagonisty.
Byl to sociolog (nikoli historik) Masaryk, kdo přišel se zastřešující koncepcí českých dějin, jejíž dějinná konstrukce se dá shrnout asi takto: Husitství je nejslavnějším obdobím našich dějin a s následující reformací se stalo přímým předchůdcem moderní náboženské tolerance, národního obrození a osvícenství. Ústředním mottem českých dějin pak měla být podle Masaryka náboženská myšlenka humanity.
Tuto konstrukci profesor Pekař vyvracel jako nevědeckou a nehistorickou. Doložil, že husitství bylo ryze středověkým hnutím, které rozhodně nemělo v úmyslu skoncovat s feudalismem a rovněž nepřineslo náboženskou svobodu, alespoň ne v moderním slova smyslu. Pekař upozorňoval, že sami táboři nijak nezpochybňovali tehdejší obecně respektovanou nauku o trojím lidu – duchovenstvu, šlechtě a poddaných – s tím že poddaní mají v souladu s Božím zákonem sloužit oběma nadřazeným skupinám. Radikální husité zároveň sami brutálním násilím potlačovali své názorové odpůrce.
Také v hodnocení bitvy u Lipan se oba rivalové rozcházeli. „Pravím krátce, že den vítězství spojených stran českých nad vojskem táborů a sirotků je šťastným dnem našich dějin,“ napsal Pekař v článku, jenž vyšel k výročí lipanské bitvy, v Národní politice 27. května 1934. Zdůvodnil to totálním vyčerpáním a devastací Českého království po patnáctiletých bojích. V takové chvíli bylo uzavření kompromisního míru v zájmu všech stran. Táborité a sirotci tomu však nechtěli rozumět, hodlali válčit dál, a tak byla jejich porážka nutností.
Době husitské se Pekař věnoval ve svém stěžejním čtyřsvazkovém díle Žižka a jeho doba. Slavného vojevůdce v něm hodnotí převážně jako válečníka a náboženského fanatika, což se tehdejším oponentům Josefa Pekaře pochopitelně nelíbilo. A nelíbí se mnohdy ani dnes…
Stavovské povstání a jeho definitivní porážka na Bílé hoře v listopadu 1620 pro něj byly neštěstím bez míry a hranic. Viníky tragického konce pokusu o sesazení Habsburků z českého trůnu ale byli povstalí stavové, kteří přecenili své možnosti, a naopak podcenili sílu protivníka.
Dobu pobělohorskou však hodnotí Pekař poměrně příznivě. „Popírám, že s vítězstvím protireformace počíná se v duševním životě země jediná bezútěšná poušť,“ uvedl ve svém díle Bílá Hora. Nebyla to pro něj žádná doba temna „Temno 18. století mělo také dosti světla. To byla doba, kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroka, ale kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky až do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokní kultury, pronikající, tvořící, budující novou společnost, nový národ, týž národ, z něhož vyšlo naše obrození, z něhož vyšly naše generace,“ napsal Pekař ve Třech kapitolách o sv. Janu Nepomuckém.
Doba národního obrození podle něj navazovala na barokní české vlastenectví, na němž se mimo jiné také výrazně podíleli jezuité – tvůrci mnoha českých knih.
Důraz na historickou pravdu
Hlavní zásadou Pekařovy práce bylo poznání pravdy, historie měla být podávána tak, jak se skutečně odehrávala, a neměla sloužit k vytváření národních mýtů. V tomto duchu pronesl 5. listopadu 1928 slavnou přednášku v cyklu pojednávajícím o smyslu českých dějin. Mimo jiné v ní vyvrátil neudržitelné Palackého teorie o tom, že staroslovanská kultura byla vyspělejší než germánská. „Stanovisko dnešní generace historické k této otázce je zásadně odlišné. Nevěříme v žádnou vysokou původní kulturu staroslovanskou (co tu bylo v počátcích dějinného života, dodali Gótové a pak zejména Byzanc) a klademe důraz na to, že snad vše, co zahrnujeme pod pojmem kultury, vnášela do Čech od počátku cizina,“ prohlásil takřka kacířsky Pekař a pokračoval: „V stoletích minulých po přetržení cest do Byzance nebyl sice vliv Evropy, tj. vliv románské a germánské Evropy, tak rychlý, bezprostřední a přímý jako dnes, ale jako dnes naše technika, hospodářství, ústava, administrativa, právo, věda, literatura, krátce všechen život hmotný, společenský a duchovní, je jen formou nebo přímo kusem pokroku a stavu západoevropského...“
Na druhé straně se již v roce 1897 neváhal ostře pustit do německého historika, profesora Theodora Mommsena, jenž Čechy a Poláky prohlásil za „apoštoly barbarství“ a zlehčoval jejich přínos evropské kultuře. Pekař rázně odmítl jeho závěry jako urážející a nevědecké.
Josef Pekař napsal řadu studií a je také autorem středoškolské učebnice Dějiny Rakouské říše (později přepracované pod názvem Dějiny československé). V roce 1912 pak vydal brožuru Masarykova česká filosofie, v níž bránil Gollovu školu před útoky Masarykových stoupenců. Podílel se rovněž na Ottově slovníku naučném a byl dlouholetým redaktorem Českého časopisu historického.
Na rozdíl od Masaryka si alespoň zpočátku nepřál rozpad Rakouska-Uherska, ale představoval si jeho proměnu ve federaci rovnoprávných národů. Vznik Československé republiky v roce 1918 opatrně uvítal, i když upozorňoval na skutečnost, že byla porušena historická práva Uherského království, a obával se vztahu Čechů a Slováků v novém státním útvaru.
K řadě událostí, které vznik republiky přinesl, byl však kritický. Velmi ostře odsuzoval protikatolické hnutí spojené se vznikem nové Československé církve a zdůrazňoval jeho škodlivost pro mezinárodní postavení nového státu. Spiskem Omyly a nebezpečí pozemkové reformy vyjádřil nesouhlas s rozparcelováním šlechtických a církevních velkostatků. Obával se totiž, že drobné rolnické farmy budou méně produktivní než velká hospodářství, což může mít nepříznivý vliv na zásobování obyvatel potravinami.
Profesor Pekař také nabádal k vstřícnému postupu vůči národnostním menšinám, které tvořily zhruba třetinu obyvatel Československa, a to především k českým Němcům. S největší domácí „menšinou“ prosazoval umírněný, racionální a rovnoprávný vztah bez nacionalistické povýšenosti. Toho později zneužívali jeho protivníci, hlavně komunisté, kteří jej lživě obviňovali ze sympatií k nacismu.
V letech 1931 až 1932 dosáhl nejvyššího akademického postu, když byl rektorem Karlovy univerzity.
Když v roce 1935 abdikoval T. G. Masaryk na prezidentský úřad, část agrárníků a některé další politické strany chtěly navrhnout Josefa Pekaře za protikandidáta Edvarda Beneše při volbě československého prezidenta. Pekař to však odmítl s odvoláním na zdravotní problémy a chabou znalost francouzštiny, která byla tehdy hlavním diplomatickým jazykem. Nejspíš ale nechtěl jít proti Benešovi.
Masarykův věnec s dojemným vzkazem
Josef Pekař zůstal celý život starým mládencem. Nedá se ale říci, že by se ženám vyhýbal. Měl za sebou několik kratších známostí. Dokonce i jednu velkou lásku. Stala se jí dcera jeho učitele a talentovaná malířka, o třináct let mladší Adéla Gollová, matka herečky Nataši Gollové. Nadaný historik snad dokonce uvažoval o sňatku, ale profesor Goll vztahu nepřál. Ti, kdo Pekaře osobně znali, uvádějí, že se ve skutečnosti ženit nechtěl kvůli obavě, že umře na tuberkulózu, která byla prokletím jeho rodiny. Na tuto nemoc zemřeli všichni jeho vlastní sourozenci a také matka Františka v šestatřiceti letech. On se jako jediný dočkal dospělosti.
Josef Pekař umírá na mozkovou mrtvici v šestašedesáti letech. Jeho smrtí končí také soupeření s T. G. Masarykem, jenž ho přečkal o půl roku. Nicméně na poslední rozloučení s historikem poslal exprezident věnec se stuhou a nápisem „Byl jste hodný člověk“. Krásné to rytířské gesto na závěr...
V komunistické éře upadl profesor Pekař v nemilost coby představitel „reakční buržoazní historiografie“. Popravčím nástrojem se stal pamflet Jana Pachty Pekař a pekařovština v českém dějepisectví vydaný v roce 1950 v Brně. Pekařovo jméno bylo vymazáno z dějin, a pokud se o něm psalo, tak jenom negativně.
Rehabilitován byl po roce 1989, kdy opět začaly vycházet jeho knihy a odborníci uznali jeho mimořádný přínos české historii. Jméno Josefa Pekaře nese gymnázium v Mladé Boleslavi, kde kdysi studoval, a ve foyer Národního muzea byla po nedávné rekonstrukci znovu instalována jeho busta.
