Chcete žít v důchodu kvalitně? Začněte se připravovat včas, radí Petr Němeček z NN Životní pojišťovny
Češi mají už dnes naději, že se dožijí 77 let, a délka života se dále prodlužuje. Horší zprávou je, že podle aktuálních údajů Eurostatu ve zdraví strávíme v průměru jen 62 let. „Dožíváme se sice vyššího věku než dříve, ale delší dobu trávíme v ne úplně ideálním zdravotním stavu,“ popisuje problém Petr Němeček z NN Životní pojišťovny, která jako první přišla na český trh s produktem kompletního pojištění rizika nesoběstačnosti. Na co se máme připravit? Jak zvýšit kvalitu prodlužujícího se stáří, abychom se na podzim života mohli těšit?
Statistiky naděje dožití v dobrém zdraví nejsou u nás úplně pozitivní. Jaký je váš návod na co nejdelší kvalitní a soběstačný život?
Velkou část z nás zřejmě budou čekat jedna až dvě dekády života s nějakými zdravotními problémy, kvůli nimž můžeme být závislí na zdravotní péči. Na to, jak se co nejlépe zajistit, neexistuje bohužel univerzální odpověď. Věřím, že cestou je pečovat o své zdraví, dokud ho máme. Člověk si totiž jeho význam uvědomí až tehdy, když ho ztratí. Také bychom se měli starat o dobré rodinné vztahy. Protože ztráta soběstačnosti a zdravotní problémy s sebou přinášejí nároky na rodinu jako celek. Je ale důležité mít i své koníčky, díky kterým se těšíme na každý nový den. To jsou podle mě takové tři základní pilíře.
Z průzkumů pojišťovny NN plyne, že průměrný Čech by se rád dožil věku 93 let. Kdy nejčastěji nastává problém s nesoběstačností?
Může přijít kdykoliv, ale obecně souvisí s vyšším věkem. Čím je člověk starší, tím větší je pravděpodobnost, že u něj dojde k takzvané ztrátě soběstačnosti. A pro největší část populace přichází v důchodovém věku. Do věku 85 let se stane nesoběstačným nejméně jeden ze tří Čechů.
Jako Češi v oblasti péče o fyzické zdraví nejsme rozhodně premianti; pozitivně svůj fyzický stav vnímá pouze 52 % lidí. Zároveň jedna třetina populace nechce udělat žádnou změnu ohledně svých zlozvyků, i když by jim výrazně prodloužila život. Jak to ovlivňuje riziko s ohledem na prodlužující se délku života?
Určitě se to může promítnout do faktu, že ke ztrátě zdraví dojde rychleji, než by dojít mohlo. Pak ale náš život nebude tak kvalitní – budeme žít delší dobu s tím, že nebudeme schopni pracovat tak, jak bychom chtěli. A že budeme platit za služby, které bychom jako zdraví jedinci nepotřebovali.
S ohledem na zajištěné stáří cítíme v naší společnosti velký tlak na veřejné rozpočty a sociální služby. A to ještě do důchodového věku nedošla generace tzv. Husákových dětí. Jak to podle vás bude vypadat?
Žijeme ve společnosti s poměrně štědrým sociálním systémem. I když spousta lidí si to třeba nemyslí. Každopádně tento systém vznikl v době, kdy byli zhruba čtyři pracující na jednoho důchodce, dnes je to jen asi 2,5 člověka. Jak bude stárnout generace Husákových dětí, která do toho systému v současnosti odvádí nejvíc prostředků, tak se logicky výrazně zvýší počet obyvatel ČR ve vyšším věku. A tím pádem bude větší zatížení na zdravotní služby i na samotný důchodový systém. Po téhle silné vlně ale nepřijdou žádná Husákova vnoučata nebo pravnoučata – takže část společnosti, jež do toho systému bude odvádět prostředky, bude náhle výrazně menší než dnes. Z toho jasně plyne, že úroveň zabezpečení, na kterou jsme dnes od státu zvyklí, nemůžeme očekávat do budoucna. Ty prostředky prostě budou chybět. Mnohem větší význam bude mít osobní odpovědnost každého z nás. Za to, jak si zajistíme zdroje na prožití života takového, jaký chceme. Tím tedy ještě doplním svou odpověď na první otázku – k zajištění dobrého stáří patří i peníze. Nejsou nejdůležitější, ale bez nich se to špatně realizuje.
Jak konkrétně se co nejlépe připravit?
Kromě toho, co jsem jmenoval, vyzdvihnu ještě zdravé sociální vztahy. V životě je mezigenerační solidarita asi jednou z nejhezčích věcí, kterou v rodinách můžeme vidět. V mládí poskytujeme péči našim dětem, ale pak přijde etapa života, kdy čekáme, že to stejné poskytnou ony nám. Je určitě důležité vědět, že v tomto ohledu nemůžu spoléhat na stát, základ bych měl mít v rodinných vztazích. A to, že převezmu odpovědnost do vlastních rukou, znamená, že bych si také měl umět spočítat, kolik je ideální mít uloženo na dobu svého důchodu. A je úplně jedno v jaké formě.
Zároveň bych měl umět přemýšlet nad věcmi, jež nechci, aby se mi staly. Což může být právě ztráta soběstačnosti. Pojďme si přiznat, že to není úplně přirozená vlastnost, tedy že člověk nechce moc přemýšlet nad tím, že jednou může být závislý na péči někoho jiného. Doporučuji proto udělat si podobné „cvičení“, kdy si řeknu, co by to všechno znamenalo, jak bych to zvládl a také kolik bych na to potřeboval peněz.
Bylo i tohle podnětem k tomu, spustit pojištění dlouhodobé péče?
Na to, co v životě nechci, aby se mi stalo, ale zároveň připustím, že by se stát mohlo, je dobré mít pojištění. Na různé věci, co si chci pořídit, na zážitky, které chci prožít, si většina z nás umí nějakým způsobem zdroje zajistit. Ale na to, co nechci, aby se stalo, do toho moc prostředků přirozeně dávat nechceme. A tak je dobré si říct, jestli se mi nevyplatí pořídit si pojistku, která mě teď bude stát mnohem méně, než bych pak reálně vynakládal. Vědět, že prostředky, pokud ten stav nastane, budu mít k dispozici. No, a pokud se nic nestane, tak jsem na té šťastnější straně, kde jsem ze svého pojistného třeba pomohl těm, kteří tolik štěstí neměli.
Jaký je vlastně rozdíl mezi pojištěním rizika invalidity a rizika nesoběstačnosti?
Základní rozdíl je v tom, že v případě invalidity mi zdravotní stav neumožňuje pracovat, tedy znemožňuje mi plně vykonávat výdělečnou činnost. Nejsem sice schopen vydělávat peníze, ale pořád se o sebe nějak postarám – můžu si uvařit, najíst se nebo si dojdu k lékaři… Prostě nepotřebuju neustálou pomoc někoho jiného k tomu, abych zvládl základní aktivity života. Ztráta soběstačnosti je stav ještě o stupeň horší. Nejenom že nemůžu pracovat, ale nezvládnu ani běžné denní činnosti. Stát má u nás na to seznam deseti aktivit – a podle toho, kolik z těchto činností nezvládnu, vzniká takzvaný nárok na příspěvek na péči, který začíná na 880 Kč měsíčně.Teprve minulý rok se právě pojistné na ztrátu soběstačnosti třetího a čtvrtého stupně (to jsou ty dva nejtěžší stupně, kdy člověk de facto potřebuje stálý dohled nebo podporu) stalo daňově podporovaným rizikem. Což vnímáme pozitivně – protože tam, kde je podpora státu, je i zpráva: „Tohle je oblast, kterou podporujeme a doporučujeme. Tady byste se měli začít z vlastních zdrojů připravovat.“
Jak se tato změna projevila na zájmu o podobné produkty?
Loni jsme uzavřeli více než 10 tisíc smluv. Je to hezké číslo, ale je tu určitě ještě obrovský prostor. Myslím si, že jsme teprve na začátku diskuse o tom, co to znamená žít kvalitní život v důchodovém věku a jak si právě na tuto dobu zabezpečit finanční zdroje. Ta skupina, jež by o tom měla začít nejvíc přemýšlet, je opravdu silná a my to vnímáme jako jednu z možností pro největší rozvoj životního pojištění v ČR.
Jak tedy riziko nesoběstačnosti pojistit rodičům, partnerovi nebo přímo sobě?
Když jsme o tom poprvé začali mluvit, uvažovali jsme o tom jako o riziku, na které se pojišťuje ta osoba sama. Tedy člověk, jenž je na prahu druhé poloviny svého produktivního období a začne více přemýšlet nad tím, co ho čeká v budoucnu. A to i pod vlivem toho, že často u svých rodičů vidí, co konkrétně znamená ztráta soběstačnosti. To je takový první segment.
Druhým segmentem jsou jejich děti – protože i ony vidí, že rodiče se starají či starali o jejich prarodiče. A uvědomují si to a pak sem vstupují jako pojistníci. Chtějí mít jistotu v tom, že kdyby podobný problém nastal a oni by ho nebyli schopni řešit fyzicky sami, mohou si tu péči zajistit.
V třetím segmentu jsou klienti, kteří se rozhodnou pro tento typ pojištění ve věku o dost nižším. Sice jsme ho považovali za ten nejvzdálenější, proto nás dost překvapilo, jak silná tahle třetí skupina je — míra odpovědnosti nejmladší generace je opravdu udivující. Pořizují si ho mladší lidé mezi 25 a 30 lety a platí zhruba 300 Kč měsíčně. Samozřejmě i tady platí, že čím mladší klient do pojištění vstoupí, tím nižší je jeho cena.
Kdy je tedy ideální si takové pojištění sjednat? A zároveň jak si nastavit výši těch pojistných částek?
Maximální vstupní věk do pojištění je 70 let, nicméně doporučuji uzavřít ho dříve. Při vstupu se hodnotí zdravotní stav, a čím jsem starší, tím větší pravděpodobnost, že budu mít nějaký větší zdravotní problém. Může se dokonce stát, že jsem pak do pojištění těžko přijatelný. Takže ideální věk je nejpozději zhruba 50 let. A když se bavíme o částce, tak pro padesátiletého klienta v případě doživotní renty zhruba 10 tisíc korun bude měsíční náklad v řádu několika stovek korun za měsíc. Někdo někdy řekl, že spokojený důchod začíná ve spokojeném produktivním věku. To můžu podepsat: je to o malých krocích, které děláme dlouhou dobu. A když se k tomu přidá i trocha štěstí, tak člověk prožije svůj život kvalitně a v dobrém zdraví. A když takové štěstí nemá, má aspoň možnosti, jak se se svým stavem důstojně poprat.
