Jak správně vykopat hrob. I pohřby procházejí změnami, i když pomaleji
To, jak dnes přistupujeme k smrti, do jisté míry kopíruje změny v současném životním stylu. Zejména v Evropě je novinek a proměn v oblasti pohřbů a posledních rozloučení docela hodně: týkají se formy samotného obřadu nebo třeba i důrazu na šetrný přístup k přírodě. Směr určuje Rakousko.
Moderní pohřby se snaží zachovávat pietu, ale jejich organizátoři – i z řad oficiálních organizací patřících městům, jež hřbitovy spravují – vycházejí vstříc lidem, kteří chtějí něco jinak, moderněji, šetrněji, možná civilněji. Obracejí se tak k novým generacím pozůstalých i k těm, kdo si už teď plánují vlastní pohřeb. Spousta lidí zejména ve městech chce vybočit z tradiční, pro leckoho už příliš toporné formy pohřbu, což nemusí znamenat výstřednost: mnozí naopak směřují k větší civilnosti. Leckdo dokonce ani nechce mít hrob. Nebo touží být v přírodě i po smrti. Chce, aby jeho odchod a pohřbení odpovídaly tomu, v co věřil na tomto světě.
Trendsettery euroatlantické pohřební mašinérie jsou jednoznačně Rakušané. Odhlédněme od afrických extrémů typu rakve v podobě láhve od coly (i když jsou rozkošné, samozřejmě) a podívejme se, jak pohřbívá moderní Evropa. Vypravila jsem se přímo do středu dění, na obří vídeňský Ústřední hřbitov. Spravuje ho město a v jeho kanceláři mě do aktualit kolem posledních věcí zasvětily dámy Lisa Pernkopfová a Barbara Duyová, které mají na starost mimo jiné komunikaci s veřejností.
Běh mezi hrobkami
Jasně se ukazuje, že Vídeň se od ostatních evropských velkoměst liší svou otevřeností ve vztahu k smrti. Ke směru, jejž v tomto směru udává, se někdo přidá, někdo ani náhodou. Hřbitov ve Vídni sice nabízí spoustu ticha a osamění – ale je tu i dost času a prostoru pro aktivní trávení času. Chodí sem lidé běhat? „Ano, máme pro ně vyznačené dvě různé trasy,“ říká Lisa Pernkopfová. „Je to takzvaný tichý běh.“
Prostoru tu je vlastně až moc, takže se využívá různými způsoby. „Když se v 19. století hřbitov budoval, mělo se za to, že počet obyvatel poroste strměji, než se pak stalo,“ vysvětluje Barbara Duyová. I proto se tu může experimentovat. Je tu dost místa pro jógu, koncerty i výstavy. Hřbitov není jen prostor pietní, ale také kulturní a komunitní, může být zároveň i místem setkávání, zklidnění a reflexe, které dnes probíhají dříve nezvyklými způsoby. Mimochodem, na kraji hřbitova si můžete pronajmout solární panel a získávat tak elektřinu pro svou domácnost. Další novinkou, jež je prý nyní velmi oblíbená, je pohřbení s domácími mazlíčky. Vlastně jde o návrat do dávné historie, kdy se lidé, alespoň někteří, také nechávali pohřbívat se zvířaty. Ve Vídni mají jak hřbitov pro domácí zvířata samotná, tak sekci, kde na vás váš mazlíček může „počkat“, než se na věčnost vydáte za ním.
Naučte se kopat hroby
Vídeň nicméně není jediným městem, které na hřbitovech provozuje kulturní akce: už několik let se v tomto směru činí i Praha. Městská organizace Hřbitovy a pohřební služby hl. m. Prahy (HPS) pořádá komentované vycházky po pražských pohřebištích; kromě tradičních procházek se velkému zájmu těší i ty specializované, zaměřené na funerální umění, slavné osobnosti či vojenskou historii. Od loňska se hřbitovy otevírají ještě více: dny otevřených dveří s podtitulem „Smrtí to u nás teprve začíná“ umožnily veřejnosti nahlédnout do zákulisí pražského pohřebnictví. Zájem byl obrovský. Většina kapacity se naplnila okamžitě, nadšeně přijaté byly třeba exkurze do strašnického krematoria a běžně nepřístupných hrobek, workshop přírodní dušičkové výzdoby i noční prohlídky Olšanských hřbitovů. Největším hitem se stal hrobnický workshop, na němž se zájemci skutečně učili správně kopat hroby; další se chystá na květen. Znovu proběhnou i oblíbené noční vycházky a v přípravě jsou nově také programy pro školy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
