Nahatej rap bílých mužů: Fyzioterapeut a zpěvák 7krát3 přifrčel silou uragánu do hudebního mainstreamu

White Boy – jako krize bílých mužů?

Spíše doznání k tomu, jací jsme. Celý život jsem vyrůstal na předměstí, spíš vesnici v zemi, která velkou část druhé poloviny minulého století byla vnímána jako východoevropská. Ale inspirace je zřejmá, oba jsme si ujížděli a pořád ujíždíme na černošské muzice. Takže bílí muži jako určitá katarze a introspekce toho, že ač se snažíme našim často černošským vzorům přiblížit, stejně jsme nakonec bílí kluci z Východu. To přesně popisuje úvodní track White Boy.

Na čem jste si ujížděl jako mladý kluk?

Díky rodičům se doma hráli: Tina Turnerová, Stevie Wonder, James Brown, Whitney Houstonová a taky reggae. Každé léto jsme s bráchou jezdili po Evropě na reg­gae festivaly, a občas tak měli možnost pokecat si s rastafariánama. Řešili jsme hlavně muziku, říkali jsme jim: „Vy máte groove, co my bychom rádi taky, ale nějak nám to nejde.“ Několikrát padlo i to, že my zase z hudebního hlediska v sobě neseme něco, co je pro ně taky nedosažitelné a obdivuhodné. V šestnácti letech, když jsme založili ska kapelu a začali nasávat evoluci reggae, prohráli jsme se od ska až k dubu. Až časem mi totiž došlo, že hrát rychleji je jednodušší – v tempu se často ztrácejí nedokonalosti. Proto jsme se i my učili zpomalovat. Podobné je to i s R’n’B. Ty nejvíc sexy věci jsou ty nejpomalejší. V pomalosti se najednou objeví ty mikrogroovy, co nám nejvíc rozhýbou duši. Zpomalování je pro mě hudebním dospíváním.

Jak dlouho vznikalo album ­White Boy?

Někdy před dvěma lety jsme s Vladimirem vyrazili k mému tátovi na plachetnici do Itálie. S sebou notýsky, kopu beatů a začali to péct a mluvit o textových námětech. Jak malí kluci jsme si každý večer sedli na obrubník v potemnělé loděnici, v petce vinný střik, pustili reprák – začaly vznikat základy pro desku. Loni v létě jsme se pak s Vladimirem zavírali v asi třídenních blocích v malém studiu u nás na zahradě, kousek od Českých Budějovic, kde jsme White Boyovi začali dávat konkrétnější představu. Fakt jsem rád, že jsme se vyhnuli těm dnes běžným procesům nahrávání na dálku. Opakovaně jsme si lezli do textů, znovu a znovu se nabourávali do každý sloky. Myslím, že i díky tomu se Vláďa dostal do některých pro něj atypických poloh. K písničce ­Sprcha jsem mu řekl: „Kámo, tady budeš rapovat, jako by ti bylo sedmdesát. Ať vyleze tvoje moudrost, proceď to přes zuby.“ A fakt najednou funguje ta převrácená moudrost, ten autentickej, až nahatej rap. Myslím, že to je na White Boyovi cool, proto jsme se snažili v každém tracku naše hlasy kombinovat tak trochu jinak a nepředvídatelně.

Mě baví track Bába nákup teriér.

Stará paní – bába – jde na nákup. Vláďa situaci komentuje obecně – vypráví o nákupu, já z pohledu jejího doprovodu, psa – teriéra. Čekám na bábu před krámem. Chtěli jsme se chytnout i těch nejobyčejnějších situací a udělat z nich song. Proto se v refrénu zpívá: „O tak málo jde…“ Bavilo nás, že přece i v roce 2098 možná stará bába zase půjde na nákup anebo taky ne.

V bookletu je uveden i váš táta?

V téhle písničce vznikla plocha, kdy „bába od teriéra dostává čočku“. To prosím nevnímat, jako že postrádáme respekt ke starší generaci. Naopak. Chtěli jsme vytvořit atmosféru spratkovství. Říkali jsme si, že by to chtělo trubku, jako kdyby ji kdysi někde na ulici vytáhl Miles Davis. A přesně to se povedlo „vykreslit“ mýmu tátovi. Žije v něm stále taky ten malej spratek, takže to tam sedlo.