Existuje ve vědě protivýchodoevropská zaujatost? Nikdy jsem jí nebyl svědkem, říká Bernd Pulverer
Plagiátorství, diskriminace a další problémy současné vědy, role vědců v politice, rozdíly mezi americkou a evropskou vědou, důsledky přílišného důrazu na takzvaný impakt faktor, definice dobrého vědce. Jak se na to vše dívá respektovaný molekulární biolog, který byl na přelomu milénia hlavním editorem časopisu Nature a posléze se stal šéfredaktorem prestižního vědeckého žurnálu Nature Cell Biology?
Bernd Pulverer, ředitel nakladatelství odborné literatury EMBO Press a hlavní editor špičkového vědeckého časopisu EMBO reports, je mezi českými přírodními vědci známou postavou. V obsáhlém rozhovoru s Reflexem hovoří o problémech takzvaného otevřeného přístupu k vědě, kritizuje přílišný důraz na impakt faktor čili hodnotící číslo u vědeckých publikací, vyzývá k větší transparentnosti vědy a odsuzuje publikace v predátorských časopisech. „Současná kritéria výběru vědy a vědců mohou být toxická a vedla k vzmachu predátorských časopisů, které šíří nespolehlivou anebo rovnou falešnou vědu,“ říká například a volá po revoluci v hodnocení vědy. Rozhovor vyjde na www.reflex.cz na pokračování.
Ředitel ÚOCHB Jan Konvalinka párkrát různým publikům položil otázku, kdo je dnes vlastně kvalitní vědec. Jak byste na ni odpověděl vy?
Zajímavá filozofická otázka. Dobrý vědec je jednoznačně člověk, který se věnuje inovativnímu, vzrušujícímu výzkumu solidním, robustním a zároveň velmi otevřeným způsobem a rád poskytne a přijme konstruktivní návrhy a kritiku výsledků výzkumu. Takový vědec nebo vědkyně respektuje princip otevřené vědy a rád své výsledky sdílí, protože je dostatečně sebevědomý na to, aby věděl, že se může o svou vědu podělit, aniž by se připravil o úspěch. Vědci, kteří jsou si kvalitou svého výzkumu nejistí, se potenciálně bojí své výsledky sdílet, ti silní se o ně rádi podělí s ostatními a naopak pracují s cizími výstupy a těží z nich, pomáhá jim to rozvíjet jejich vlastní vědu. Dobrý vědec investuje čas do spolupráce a pomáhá ostatním vědcům dělat lepší vědu, je dobrým mentorem, nezneužívá mladé vědce a postdoky jen jako otrockou práci ve své laboratoři, ale pomáhá jim profesně růst. A taky pokud možno učí, třeba studenty bakalářského studia.
Například v USA se rozlišuje mezi vyučujícími, kteří jsou zároveň vědečtí pracovníci, a těmi, kteří čistě „jen“ vyučují; jsou to dvě různé profese s různými požadavky. V Česku tohle rozdělení příliš nefunguje. Mělo by? A kde vidíte jeho přínos a nedostatky?
Tento holistický přístup k vědě je třeba znovu objevit. Samozřejmě ne každý výzkumník je dobrý učitel, ale každý by měl zkusit nesobecky něco vracet komunitě. V mnoha zemích se univerzity dělí na teaching, výukové, a research, výzkumné. Jsem v tomto ohledu trochu romantik. Sám jsem vystudoval dobrou univerzitu, Cambridge, která byla silně zaměřená na výzkum a nesoustředila se tolik na kvalitu výuky, ale byla velmi inspirativní, protože učitelé byli nesmírně nápaditými vědci. A jsem vděčný, že nás i vědci, jimž pedagogický talent nebyl dán z nebes, učili a inspirovali a informovali o novinkách ve výzkumu, než aby jen vytáhli učebnici a předčítali z ní.
V Česku se univerzity snaží usilovně tvářit jako výzkumné, protože vládní politika přerozdělování financí na vědu a výzkum jen málo rozlišuje mezi univerzitami, kde se věda dělá kvalitně a kde se nedělá prakticky vůbec. Máte v Německu v tomhle ohledu funkční systém?
Také máme výzkumné instituce, kde se tradičně moc nesoustředí na výuku: třeba Institut Maxe Plancka, což je vůbec nejznámější německá organizace, kde se dělá základní výzkum, o celkem šestaosmdesáti ústavech a výzkumných zařízeních. Nebo Helmholtzovy instituty. Základní idejí bylo mít skutečně elitní výzkum nerušený vzděláváním mladých bakalářů. Ale čím dál víc více lidí z těchto výzkumných institucí se zapojuje do výuky na místních univerzitách, umožňuje studentům přístup k velmi dobré výzkumné infrastruktuře a tak dále. Benefitují z toho všichni zúčastnění.
Jaké vidíte nejvýraznější problémy současné evropské vědy? Je to podfinancování výzkumu, inbreeding, pravidla svázaná s publikační činností? Nebo znevýhodňování řekněme vědců se slovanskými jmény?
Obyčejně nedostávám otázky po zaujatosti, a když už, týkají se spíš genderu. Ale tady v České republice se mě právě na zaujatost, pokud jde o národnost, ptá spousta vědců a studentů! Ano, v systému existují nejrůznější zaujatosti a snažíme se co nejlépe vyvinout mechanismy, abychom zajistili, že nikdo nebude znevýhodňován. Existuje specificky protivýchodoevropská zaujatost? Nikdy jsem jí nebyl svědkem. Je fér říci, že tu je zaujatost vůči některým asijským zemím. Vědeckou komunitu doslova zaplavily články z určitých zemí, které velmi rychle vyrostly ve všech slova smyslech. Taková Čína investuje obrovské peníze do vědy a má impozantní dlouhodobé cíle. Z jejích špičkových výstupů ční skvělé práce, velký počet výzkumů ovšem trpí nízkou úrovní, což vede k předsudkům. Je to toxické a tragické, protože tím trpí špičkoví čínští vědci. Věda obecně také pozitivně diskriminuje velmi slavná jména a zavedené osobnosti. Ale naštěstí už se to netýká institucí věhlasných jmen: pokud dostaneme nepříliš zajímavé práce z předních míst, jako je Harvard, odmítáme je.
Jak jsou na tom autoři, jejichž články se dostaly do časopisů EMBO, pokud jde o věk?
Posbírali jsme o tom data, která ukazují překvapivě dobré rozložení napříč akademickým věkem. Prokázalo se solidní rozložení od jednoho roku zkušeností po 25 až 30 let zkušeností. Také jsme se zabývali genderovou stránkou: je pro vědkyni těžší publikovat? Vypadá to, že je to trochu těžší, ale ne zas tak výrazně. Co se týče geografických předsudků, míra přijetí článků autorů z jednotlivých zemí světa se velmi liší. Nebudu ty země jmenovat, abych k pocitu existujících předsudků nepřispíval, ale mohu říci, že se pohybujeme od 4,5 % míry přijetí až po více než 20 % u té nejúspěšnější země.
Loni jste přednášel na ÚOCHB AV ČR i na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity o budoucnosti vědeckého publikování. Jaké je hlavní sdělení těchto vašich celosvětově chválených přednášek? Co si současní mladí vědci dostatečně neuvědomují a měli by?
Světová věda se nachází ve velmi zajímavém, zlomovém období, klasický časopisecký svět publikování je ten tam. Časopisecký svět je zažitým, téměř odvěkým způsobem sdílení vědy, rámovaným psaním výzkumných prací, takzvaných research papers. Funguje to tak, že se vaše laboratoř – tedy skupina vědců, kteří pracují společně, někdy napříč výzkumnými ústavy – dopracuje k výsledkům a společně sestaví vyprávění, které logicky popíše výsledky jejich výzkumu, jakýsi příběh, který vysvětlí, jak k datům došli. Data, která získáte, propojíte vysvětlujícím textem čitelným a srozumitelným pokud možno i laikovi. To je standard výzkumné práce. Poté článkem obešlete vědecké žurnály. Postupujete v souladu s procesem ustaveným někdy v polovině devatenáctého století. Kvalitní vědecké časopisy pak článek zasílají k takzvanému peer review, které se jako standard ustavilo v půli dvacátého století: editoři vědeckých žurnálů pošlou článek jiným vědcům ke kritickému zhodnocení a konstruktivním připomínkám. Pokud článek zůstane pro daný časopis atraktivní a přizpůsobí se připomínkám, publikujeme ho, v opačném případě jej odmítneme. Jakmile je revidován, obvykle s požadavkem provést ještě pár experimentů, aby byla hypotéza lépe podložena, může být přijat – tedy podle toho, jak je daný časopis přísný a jak mnoho textů může publikovat.
A ty nejpřísnější s oblibou žádají třeba dodatečný výzkum na několika generacích laboratorních myší, takže se publikace výzkumu zpozdí v některých případech třeba i o delší dobu než rok… V čem tedy tkví ta aktuální dramatická změna v přírodních vědách?
Že nyní máme mechanismy mimo časopisy, jak vědu sdílet. Celý časopisecký proces je totiž velmi pomalý a celkově neefektivní. Recenzní řízení obvykle trvá nejméně měsíc, pak máte tři až šest měsíců času na revizi…
U vás v EMBO reports se ovšem snažíte o velmi rychlý proces pro vědce, co přihlásí článek: rozhodnutí o publikaci přichází do týdne, peer review do měsíce…
Ano, ale obecně může publikační proces trvat více než rok a mnozí autoři musejí obeslat několik časopisů, aby našli ten, který jejich text vydá. A protože věda je velmi rychlá, většinu z nás to frustruje. Nejen ty, kteří se bojí, že je vědci pracující na stejném tématu mezitím předběhnou. Zejména mladí vědci potřebují mít publikovaný článek, aby ukázali, co dokázali, aby mohli získat vyšší pracovní pozici nebo další financování pro svůj výzkum. Aby se jim v tom pomohlo, nastupuje rychlejší mechanismus, otevřená věda. Jedním z jeho aspektů je preprint. Jakmile máte svůj článek připravený, ale dosud nebyl recenzován, můžete ho již sdílet s vědci na takzvaných preprint serverech jednotlivých oborů. Ty jsou propojené s vědeckými časopisy, takže jakmile se recenzovaný článek objeví v časopise, je propojen s dřívější preprintovou verzí. Nedávno jsme začali přidávat recenze preprintů, přinášející nezávislé názory dalších odborníků v oboru. To je mnohem rychlejší než čekat, až časopisy článek zveřejní, a zejména mladým vědcům to může poskytnout publikovanou revizi jejich práce, kterou již mohou úspěšně použít při žádostech o financování nebo zaměstnání. Například v EMBO přijímáme jako důkaz vědeckého úspěchu jak recenzované preprinty, tak články v časopisech. Preprinty existují v biologii už asi deset let (a například v tomto ohledu průkopnické fyzice třicet let; pozn. red.). V současné době se však stále ještě příliš nepoužívají, protože jich je tolik, že je obtížné je projít a na jejich základě posoudit kvalitu výzkumu. Což by mohly řešit právě recenze preprintů.
To se vědci nebojí, že jim výsledky jejich výzkumu někdo ukradne? Přečte si o nich v preprintu, replikuje je, posune dál a slízne smetanu…
Ukradne je možná silné slovo, ale řekněme, že mnoho vědců se obává, že se jiní inspirují jejich prací a zvládnou se dobrat kýženého výsledku rychleji. Takže časopisy, jako jsou ty naše v EMBO (Evropská organizace pro molekulární biologii; pozn. red.), kladou zásadní důležitost na původnost výzkumu, a pokud už někdo publikoval něco podobného, prohlásíme jeho následovníky za ne tak zajímavé a EMBO reports stejně jako další špičkové časopisy článek nepřijme. EMBO reports mimochodem publikuje jen asi deset procent z článků, které nám vědci zašlou, takže je to opravdu přísný výběr. Když publikujete zprávy od recenzentů preprintu, kolegové z oboru mohou snadno a rychle posoudit kvalitu vašeho výzkumu, respektive článku o něm, a v zásadě sestavit vlastní související článek. Preprint stává cenným pro vaši kariéru, protože jednoznačně dokládá, kdo se věcí zabýval jako první. Máme zásadu, že nebudeme brát v úvahu něco, co je publikováno jiným vědcem poté, co někdo zveřejní preprint o tomtéž. Výzkumníci se tak nemusejí bát, že přijdou o prvenství, a postup vědy se urychlí.
V další části rozhovoru, kterou brzy publikujeme, s Berndem Pulvererem hovoříme o plagiátorských časopisech, o Open Access čili otevřenému přístupu k vědě a výzkumu, o úspěčích vědy v léčbě covidu i o politicích vzešlých z vědecké sféry
