Vítejte v casinu světového filmu. Jaký byl letošní ročník slavného festivalu v Cannes?

Festival v Cannes je největším svátkem filmu na světě. Zdejší dvoutýdenní magický koktejl se skládá z mixu artových, komerčních a provokativních snímků. Slavní herci a herečky i tvůrci na červeném koberci nebo třeba i na vedlejší sedačce. Miliónové jachty a supersporty. Blyštivá výzdoba módních butiků, kde si „normální člověk nic nekoupí“, jak to formulovala jedna milá tisková atašé s úsměvem. „Cannes je dobrým příkladem toho, jaký blázinec filmařina je,“ řekl mi tu ostatně herec Paul Mescal. „Když jsme dokončovali presstour ke Gladiátorovi 2, můj kámoš Fred Hechinger povídá, že je čas odejít z kasina. A to je ono. Je fakt snadné se tu opájet sám sebou a ztratit kontakt s realitou!“

Už od slavnostního zahájení přitom bylo jasné, že realita, a zejména neklid světa budou hlavním tématem festivalu. Naslouchala tomu i porota. Prezidentka, herečka Juliette Binocheová, jejím jménem přiřkla Zlatou palmu íránskému režisérovi Džafaru Panahímu s dramatem It Was Just an Accident. Panahí, sám režimem ájatolláhů perzekvovaný, v něm vypráví o automechaniku Vahídovi, který v zákazníkovi vidí svého vězeňského mučitele. Je to ale skutečně on? S touhle otázkou musejí Vahídovi pomoci bývalí spoluvězni. Až pak nastane čas na pomstu. Panahímu se canneským triumfem podařil vzácný kousek – v minulosti vyhrál i v Berlíně a Benátkách, tedy na všech třech prestižních evropských festivalech.

Oceněni byli i další společensky kritičtí tvůrci – Kleber Mendonça Filho s brazilským retrem The Secret Agent, v němž Wagner Moura (též vítěz mezi herci) utíká před hněvem ministra, kterému překazil výhodný obchod. Cenu poroty pak vyhrálo drama Sirât od Olivera Laxeho z prostředí marockých freeparties, koránu a techna. Jde o originální road movie o otci (Sergi López), který na parties v marocké pustině pátrá po ztracené dceři. „Moje bývalá žena chodí na rave a zná se s těmi soundsystémy, takže jsme k nim měli dveře otevřené,“ řekl mi po filmu Laxe. V obvykle uzavřené komunitě technařů pak našel i vhodné představitele vedlejších postav – jednomu chybí ruka, jinému noha. Laxeho film není daleko od obvyklého sestupu do nitra temnoty, tím je však pro režiséra poušť, kde se prostor rozpíjí v opar nicoty. Laxe vytváří koláž emocionálních scén, jež lze číst jako útěk zjizvených lidí pryč od civilizace. Zvlášť když ji podle zpráv z rádia válcuje vojenský převrat. „S dnešním systémem je konec,“ pravil Oliver Laxe. „Všichni to už vědí. A tak čekáme na reset. Připadá mi ale, že žijeme ve skutečně stimulující době. A po pravdě, bylo horší, když jsme ještě neustálému pokroku věřili. Bylo to až jako náboženství. Doufám, že to bude jako s dinosaury: vyhynou ti obří a my ostatní se nějak adaptujeme.“