Pět let covidu: Co vše se změnilo? Síla viru, podoba vakcíny a rýsuje se i první odškodnění za její následky

Když to všechno začalo, tak jsem vnímal ty restrikce, ale zase ne nějak zásadním způsobem. Spíš jsem se bál o rodiče, přímého styku s nimi, takže jsme se nějakou dobu neviděli,“ vzpomíná Petr Vondráček na to, jak on prožíval začátek covidové pandemie. Když přišly vakcíny, nijak zvlášť nepřemýšlel nad tím, jestli se nechat, nebo nenechat očkovat. „Okruh mých přátel byl v přístupu k očkování rozdělený tak půl na půl. Já jsem si řekl, že půjdu, ať mám klid. A ať mají klid rodiče, ať se nemusíme bát. Byl jsem v očkovacím centru kousek od nemocnice a dostal jsem vakcínu. Jestli to byl Johnson, nebo Pfizer, jsem neřešil, prostě tady byly nějaké státem garantované vakcíny, takže jsem to bral tak, že jsou bezpečné, že stát převzal odpovědnost. Neměl jsem nikdy zdravotní problémy, jen alergie, které jsem lékaři řekl. Dostal jsem mRNA vakcínu, píchli mě a po 20 minutách čekání jsem šel normálně domů,“ vzpomíná pan Petr. 

PŘÍBĚH PETRA

Jenže za pár dní se začal stav pana Petra měnit. Nejdřív ho jen brněla ruka, potom přišla nečekaná únava. „Pracoval jsem ve stavebnictví, takže manuální činnost, a tam jsem si prostě najednou sedl na schody, protože už jsem nemohl, a musel jsem jet domů. Doma jsem usnul a druhé ráno, když jsem se probudil, tak jsem si najednou nebyl schopný ani sednout, nemohl jsem se vůbec hýbat. Byl to strašně děsivý pocit,“ popisuje Petr Vondráček. „Přítelkyně mi zavolala záchranku a já si celou dobu myslel, že mi v nemocnici dají nějakou injekci a bude to v pohodě. Tak to ale nebylo. Skončil jsem na neurochirurgii na JIP. Na začátku mi nikdo nic neřekl, všichni kolem mě chodili a střídalo se jedno vyšetření za druhým. A potom jsem měl, řekl bych, takové štěstí v neštěstí, že jsem měl od tří lékařů ve zprávách přímo napsáno, že můj stav vznikl jako následek očkování, jež ve mě vyvolalo Guillainův–Barrého syndrom (autoimunitní onemocnění, které může vzácně vzniknout po infekci i po očkování; pozn. red.). Tři týdny mě tam dávali dohromady. Potom jsem ještě chodil dlouho na rehabilitaci, než se tělo dalo postupně do pořádku. Velký dík patří mé rodině a kamarádům, bez nichž nevím, jak bych to celé ustál,“ vzpomíná. 

Pan Petr musel kvůli zdravotním omezením změnit zaměstnání, neměl fyzickou sílu na práci ve stavebnictví. Už když ležel ochrnutý v nemocnici, začal prý přemýšlet nad tím, že po státě bude chtít odškodné. „Měl jsem spoustu času přemýšlet. V televizi jsem sledoval, jak lidé museli mít očkování, aby mohli normálně fungovat, ve zprávách bylo samé běžte se očkovat, je to bezpečné, a já jsem tam ležel v takovém stavu. Nikdo nikde nezmiňoval, že to očkování taky nemusí dopadnout dobře. A to mě štvalo. Nejsem žádný antivaxer, kdyby se mi to nestalo, tak bych asi měl druhou, třetí dávku. Ale mám svou zkušenost. Dostával jsem plazmaferézy a měl štěstí, že jsem se dostal do odborné péče ještě včas. Teď už se mi jen občas klepou ruce a s tím jsem se naučil fungovat. Ale samozřejmě už nemůžu mít žádné očkování, ani na chřipku, na nic,“ popisuje.