Cyril Höschl: Kim, Putin, Trump…? Jak je to u diktátorů se smyslem pro humor
Jedna z mnoha definic humoru říká, že je to schopnost nacházet ve výrocích, situacích nebo událostech něco vtipného, což často vyvolává smích nebo pobavení. Humorná reakce je většinou spuštěna náhlým pohybem v sémantickém poli, který je příjemcem bezprostředně „prokouknut“. (Ve staré dobré Anglii spolu na chodníku diskutují dvě starší distingované dámy. Vtom vedle nich popelář kulí popelnici a z ní vypadne lidská ruka. A ta jedna dáma povídá té druhé: „Víte, on si manžel nepřál nic okázalého.“)
Humor může být hojivý (když už je nejhůř, zbude jenom smích, tak jako v závěrečné scéně Řeka Zorby), ironický, zlý, zraňující, laskavý, absurdní, parodický, nesmyslný („Když slunce zapadá, kráva letí do školy“), černý („Doktor říká pacientovi: ,Mám pro vás dvě zprávy. Ta špatná – máte rakovinu. A ta dobrá – mám skvělý vtip na tohle téma‘“) a má různé podoby v závislosti na kulturním kontextu, osobních zkušenostech a způsobu vnímání světa.
Smysl pro humor u diktátorů a autoritativních vůdců bývá často omezený, selektivní a účelový. Takový Stalin měl humor primitivní, obhroublý a dnes bychom řekli „machistický“. Je popsána příhoda, jak před představením Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu jeden přítel skladateli poradil, ať určitě ten den Bolšoj těatr navštíví. Když tam Šostakovič přišel, uviděl mezi přítomnými Josifa Stalina a celé politbyro. Šostakovič ve svých dopisech píše, jakou prožíval hrůzu, když se Stalin a jeho parta chechtali u milostných scén mezi Sergejem a Kateřinou. Svědkové říkají, že Šostakovič byl „bílej jako stěna“, když se šel po třetím jednání klanět.
Diktátoři obvykle mají rádi humor, pokud je namířen proti jejich odpůrcům, ale nesnesou, když si někdo dělá legraci z nich samotných. Tak například v Severní Koreji je humor přísně regulován a jakékoli vtipy na účet režimu mohou mít drastické následky. Kim Čong-un sám o sobě působí jako postava z grotesky, ale jeho smysl pro humor je pravděpodobně velmi omezený na situace, kdy se může smát podřízeným. Jsou zprávy, že se také baví absurdními propagandistickými příběhy o vlastní velikosti. Takový Putin zase díky své poker face působí jako cynik.
Umí se sice ironicky pousmát, ale jen tehdy, když to má nějaký strategický účel. S oblibou třeba shazuje otázky novinářů nebo západních politiků. Na svůj vlastní účet ale vtipy nesnese – ruský režim tvrdě potlačuje satiru, která by ho zesměšňovala. Donald Trump má sice jakýsi smysl pro humor, ale jeho vtipy bývají na hraně a jsou většinou sarkastické nebo útočné. Často se baví na úkor druhých, ale špatně snáší kritiku vůči sobě. Má sklon zesměšňovat své oponenty přezdívkami („Sleepy Joe“, „Crooked Hillary“), ale jakýkoli humor namířený proti němu vnímá jako útok (vzpomeňme, jak se po jeho schůzce s Kimem objevily jejich obrázky s podtitulkem „válka účesů“).
Všichni mají společné to, že se smějí hlavně vtipům na úkor svých oponentů, ale nesnesou žertování na vlastní účet. Humor využívají jako mocenský nástroj, nikoliv jako prostředek ke sdílení radosti a sblížení s lidmi. Typické je, že v režimech, jež budují, není povolena svobodná politická satira, a když, tak jedině proti oponentům. My starší si ještě pamatujeme dobu, kdy satirický časopis u nás jako největší legraci uveřejňoval karikatury boháčů s doutníkem v puse a s cylindrem s bombou. Doufejme, že se k nám taková doba v dohlednu opět nevrátí.
