Bitva u Waterloo změnila Evropu i svět. Položila základy EU, NATO, OSN a dovedla svět ke dvěma válkám
Před 210 lety byl definitivně poražen Napoleon Bonaparte. Bitva znamenala daleko víc než definitivní konec kariéry ambiciózního vojevůdce. Ukončila éru francouzské nadvlády nad Evropou, vedla ke vzniku britského impéria, vzestupu USA, založení OSN a ke dvěma světovým válkám. Victor Hugo vůbec nepřeháněl, když devítihodinové krveprolití u belgického města Waterloo označil za událost, která změnila tvář vesmíru.
Napoleon Bonaparte je jednou z nejznámějších osobností historie. Historikové se ale dodnes nemohou shodnout na důvodech, které ho vedly k rozpoutání války se zbytkem Evropy. Jaký mohl být jeho ultimátní cíl? Na jedné straně stojí názory, že Bonaparte žádný cíl neměl. Byl to romantický snílek, který se shlédnul v obrazech bájných římských císařů a vojenské úspěchy v něm vzbudily touhu stát se vládcem nového sjednoceného evropského impéria. Jiní badatelé tvrdí, že Napoleon byl veskrze praktický státník s touhou modernizovat Francii a pod jejím velením pak reformovat i zbytek Evropy.
Změnit Evropu se Napoleonovi skutečně podařilo, ne ale způsobem, po jakém toužil. Posuny v mocenských a společenských vztazích nastaly především v důsledku snahy francouzské rozpínavosti zabránit. K jejich realizaci navíc došlo až poté, co byl Napoleon definitivně poražen. Impulsem k celosvětovým změnám byla poslední bitva napoleonských válek. Odehrála se 18. června 1815 u belgického města Waterloo.
Zárodky EU, NATO a OSN
Vévoda z Wellingtonu, jeden z generálů, který se Napoleonovi u Waterloo postavil, o francouzském vojevůdci prohlásil, že jeho samotná přítomnost na bojišti vydá za 40 tisíc vojáků. Ve své poslední bitvě navíc Napoleon bojoval doslova o vše. Do Francie se vrátil po útěku z vyhnanství na ostrově Elba a věděl, že další porážka mu již neprojde ani u nejvěrnějších přívrženců. Aby měl zbytek Evropy proti takto motivovanému vojevůdci naději, musel zapomenout na řevnivost, historické spory a letité křivdy.
Povedlo se to již při první Napoleonově porážce v roce 1814, kdy se proti Francii postavila koalice Velké Británie, Rakouska, Pruska, Španělska, Nizozemska, Portugalska, Švédska, Ruska a malých států na území dnešní Itálie a Německa. U Waterloo proti němu stanula koalice pruských vojsk maršála Gebharda von Blüchera a jednotek vedených vévodou z Wellingtonu. V nich tvořili Britové jen asi třetinu, zbytek vojáků pocházel z Nizozemska, Belgie a států dnešního spolkového Německa.
Zkušenost s vytvářením válečných koalic měla v Evropě dalekosáhlé důsledky. Dokázala, že národy nemusí být svázány jednotou říší, a mohou spolupracovat jako suverénní státy v rámci evropské unie. Britský generál a bývalý ministr obrany Lord Bramall bitvu u Waterloo prohlásil za první operaci NATO. Lord Byron zase o protinapoleonské alianci mluvil jako o Spojených národech. Jeho termín inspiroval jak meziválečnou Společnost národů, tak dnešní OSN.
Vznik britského impéria
Porážku zaplatil Napoleon vyhnanstvím na ostrov Svaté Heleny a Francie obrovskými reparacemi. Kromě finančních náhrad jí Vídeňský kongres uložil povinnost postoupit Velké Británii kolonie v dnešní Jižní Africe, Srí Lance a Trinidadu. Již během Napoleonských válek Francie prodala své americké državy a ztráta strategických námořních základen definitivně ukončila její koloniální moc. Její místo rychle obsadila Velká Británie, jejíž impérium vládlo světu až do konce II. světové války.
Vzestup USA
Francouzské město New Orleans ovládalo v Americe přístup k dopravě po řece Mississippi, a tím pádem i většinu obchodních toků mezi Evropou a středozápadem USA. Bonaparte ho sám pro své impérium získal od Španělů a po dobytí Evropy ho chtěl použít jako základnu pro tažení Severní Amerikou. Nepříznivý vývoj válek s Británií ale vyčerpal jeho pokladnu. V roce 1803 proto prostřednictvím svého velvyslance nabídnul Spojeným státům, že jim New Orleans a přilehlá rozsáhlá teritoria prodá. USA za „pouhých“ 15 milionů dolarů zdvojnásobily svou rozlohu, získaly přístup k Mississippi i k Mexickému zálivu.
V napoleonských válkách Spojené státy formálně zachovávaly neutralitu a mohly dodávat obou stranám strategické suroviny – hlavně obilí, cukr a bavlnu. Příliv financí umožnil mladým USA stabilizovat státní pokladnu, ustát vojenský konflikt s Velkou Británií a vytlačit Španělsko z držav na jihu a západě kontinentu. V roce 1819 už Spojené státy ovládaly v podstatě celé své současné území od Tichého k Atlantskému oceánu, Mexickému zálivu a Karibiku. Z bývalé kolonie se tak stala budoucí světová velmoc.
Konec éry otroctví
Napoleon se sice prezentoval jako reformátor a modernizátor Evropy, v mnoha oblastech ale vrátil vývoj o desítky let zpátky. Francie byla první státem Evropy, který po revoluci a vyhlášení republiky zrušil status otroctví. Napoleon ho v roce 1802 opět zavedl, aby získal levnou pracovní sílu pro plantáže na karibských ostrovech Saint-Domingue (dnešní Haiti), Guadeloupe a Guyaně. Ve francouzských otrokářských koloniích panovaly doslova nelidské podmínky a vedly k řadě krvavých povstání, která byla neméně krvavě potlačována. K opouštění otrokářských praktik začalo docházet až po Napoleonově pádu u Waterloo, úplně byly zrušeny až v roce 1848. Vliv Napoleona výrazně prodloužil éru otroctví i v USA. Nevolníci zde pracovali na bavlníkových a třtinových plantážích zásobujících obě strany napoleonských válek. Jejich majitelé obchodem s Evropou pohádkově zbohatli a neochota vzdát se otrocké práce dovedla USA až k občanské válce.
Vzestup nacionalismu a příchod dvou světových válek
Po bitvě u Waterloo zavládl v Evropě na skoro celé století mír. Evropané během něj zapomněli na 5 milionů padlých. Válka přežívala jen ve vyprávění o vítězných bitvách a hrdinských činech statečných vojáků. Boj za vlast a národ začal být považován za občanskou povinnost a důkaz mužnosti. Obzvlášť důrazně byly tyto zásady prosazovány v Prusku. Když se v roce 1870 stalo Prusko základem sjednoceného Německa, propsal se vyhrocený nacionalismus a válečný étos do celé nové říše. Nezanikl ani poté, co válečné hrůzy ožily ve Velké světové válce. Není náhoda, že se k odkazu vítězů u Waterloo odvolával i Adolf Hitler.
