Nadšený Bizon Boris Vian, autor Pěny dní, se narodil právě před 105 lety
Jazz. Hra. Pěna dní. A zase hra. Francouzský spisovatel Boris Vian (10. března 1920 – 23. června 1959), známý též jako autor detektivek Vernon Sullivan nebo HRAVÝ BISON RAVI, tedy Nadšený Bizon, jako by žil několik životů najednou – životy literáta, jazzmana, herce, zpěváka, překladatele a vynálezce nesmyslů, to vše v šíleném a pak zas šíleně lenivém tempu, v závoji metafor a ve stínu vlastního ega. Všechny tyto životy před bezmála pětašedesáti lety přetnula bizarní srdeční příhoda z rozčilení při sledování filmu natočeného podle vlastní knihy.
Malý Boris měl zdánlivě štěstí. Vylíhl se do dobré rodiny francouzského rentiéra a jeho ženy, klavíristky a harfenistky. Bydleli na bohatém pařížském předměstí Ville d´Avray, jen pár kroků od někdejší zahrady Honoré de Balzaka a hned vedle biologa a plodného prozaika Jeana Rostanda. Tím se však dobrá sudička značně vyčerpala a povolila Vianově matce Yvonne, náruživé milovnici vážné hudby, aby tři ze svých čtyř dětí pojmenovala podle hudebních děl. Na Borise vyšel zlovolný car Boris Godunov ze stejnojmenné Musorgského opery, složené podle Puškinovy tragédie. A už se to s Boriskem táhlo.
Jeho drahá veličina a zastřelený táta
Yvonne měla úzkostnou, autoritářskou povahu a své děti by láskou snědla, hlavně druhorozeného Borise, který byl odmala neduživý, a navíc si během základní školy uhnal břišní tyfus, což se neblaze podepsalo na stavu jeho srdce. Vianova díla s autobiografickými prvky jsou často vzteklou obžalobou přemíry mateřské lásky a protekcionismu, který ho doháněl k úzkostným stavům: Yvonne, jíž přezdíval Matka Paška a v dopisech z vysokoškolských studií ji oslovoval Moje drahá Veličino či Vážená dámo, ho frustrovala. Do deníčku si napsal: „Už ve třinácti do mě nahustili hrůzu ze syfilidy.“ Zato otce-všeuměla měl rád bez výhrad. Skousl i to, že se museli kvůli ekonomické krizi roku 1929 přestěhovat do menšího domku a vilu pronajmout běloruské židovské rodině s geniálním synkem, houslistou Yehudim Menuhinem, a táta Paul přijal legrační zaměstnání prodavače homeopatik. Otec i syn byli nenucení šviháci a ironikové; Boris se otci podobal vzhledem i povahou, jak životopisci Philippu Boggiovi řekla jeho sestra Ninon: „Na kluka měl skvělou postavu, štíhlé a vypracované nohy. Na pohled působil velmi uhlazeně, až odměřeně a trochu přísně, taková poněkud chladná krása, i oči měl stejné, modré jako všichni v rodině.“
Když pak Paula Viana roku 1943 zastřelili neznámí pachatelé při vloupačce, Boris prý čtrnáct dní nepromluvil.
Pásek Vian
Ale ještě předtím, roku 1936, si tři bratři Vianové postavili na zahradě malý klub, kde hráli jazz a pořádali taneční večírky zvané surprise-parties. Boris si jako nástroj vybral trubku, což vzhledem k jeho problémům se srdcem nebyla právě nejšťastnější volba. V sedmnácti vstoupil do Hot-Clubu, jehož čestným předsedou byl Louis Armstrong, a začal dělat hlouposti – pěstoval nonsens v umění i chování a koupal se ve vlastní kreativitě, aniž věděl, do jaké oblasti ji nasměrovat.
Ještě když si bere o dva měsíce mladší krasavici Michelle Léglisovou, netuší, zda bude inženýrem metalurgie, nebo umělcem. Michelle ho roku 1940 seznámí se svým vzdáleným bratrancem Jacquesem Loustalotem, kterého později Boris obsadí pod přezdívkou Major do mnoha hlavních rolí ve svých románech. Dvacetiletý Vian v Majorovi okamžitě objevil svůj vzor a dokonalou literární postavu – patnáctiletý pošuk polykající pro pobavení zevlounů vlastní skleněné oko ho oslnil. Jak píše v prvním, ale až posmrtně vydaném románu Rozruch v Andénách: „Po tělesné stránce byl Major jedinečným prototypem kreténa. Nízké čelo, zježený vous, jedno oko šilhavé, druhé skleněné, ďábelský úšklebek znetvořující úzké rty ...“
Ale teď ještě Boris žije v jiném, snovém světě, jen aby zapomněl na dospělost, a hlavně na válku. „Potřebujeme živé, abychom mohli vyrábět mrtvé,“ píše si s použitím typické absurdity a nadsázky mladý pacifista, jehož pro mizerný zdravotní stav nechtěli do armády. Hraje a poslouchá jazz jak o život a nechává se zaměstnat ve vichistickém normalizačním úřadu AFNOR, kde „racionalizuje formáty výrobků“. Tehdy také, na samém počátku 40. let, zřejmě začíná psát. Roku 1945 pak rozhoduje spisovatel a nakladatelský redaktor Gallimardu Raymond Queneau (autor Zazie v metru a dalších skvělých experimentálních próz), že vyjde Vianův román Motolice a plankton, a povzbuzený Vian napíše mezi březnem a květnem 1946 Pěnu dní, která ho vynese na Parnas.
Vian v Pěně dní
Pěna dní je lyrický román plný bujné obraznosti. Mladý bohatý švihák Colin si bere krásnou Chloe a čtvrtinu svého jmění šlechetně dává příteli Chuckovi a jeho slečně Alise, aby se také mohli vzít. Sluha Nicolas nosí koktejly namíchané hrou na pianocktail – chutnají podle toho, jakou jazzovou skladbu hrajete. Ale pak se Colinův dům začne scvrkávat a s ním i štěstí – Chloe vyraší v pravé plíci leknín a ten ji zabije. Chuck zase utopí veškeré své peníze v posedlosti filozofem Jeanem-Solem Partrem (jeho reálný předobraz je zřejmý; jako by Vian tušil, že se za pár let stane jeho manželka Michelle, s tichým svolením feministické spisovatelky a myslitelky Simone de Beauvoirové, stálou milenkou maličkého, leč oslnivě chytrého Jeana-Paula Sartra).
Vianovo ego značně utrpělo, když rukopis Pěny dní nezískal Cenu Plejády, spojenou s velkými penězi, které manželský pár s malým synkem Patrickem tak nutně potřeboval. Naštěstí ho to neodradí a pokračuje v psaní románů, divadelních her, povídek, pohádek, básní, překladů z angličtiny, scénářů pro film i balet, skečů, thrillerů, článků, kritik, přednášek i libret k operám. „Spokojený budu, až se v telefonu bude říkat V jako Vian,“ poznamenal si 3. února 1947 do poznámkového bločku sebevědomý spisovatel – a změnil si jméno, což navíc nebyl ochoten dlouhou dobu nikomu přiznat. Jak k tomu došlo?
Kritici, jste volové!
V únoru 1947 vyšla po dlouhém čekání Motolice a plankton, román motivovaný oněmi surprise-parties, které pořádal Vian s bratry, a na sklonku dubna téhož roku Pěna dní. Na redakčním stole čekal na své možné vydání i Podzim v Pekingu se zkarikovanými obrázky kritiků Paulhana a Arlanda. Později se Vian naveze i do nenáviděného mravokárce, hlavy Sdružení pro sociální a mravní péči Daniela Parkera, po němž pojmenuje hlavního hrdinu sullivanky s názvem U mrtvých na barvě kůže nesejde. Recenzenty pak tamtéž natře závěrečnou větou „Kritici, jste volové!“. Přesto Boris Vian neprorazil. Zato se všude mluvilo o Vernonu Sullivanovi. Americký černošský autor, údajný bývalý voják schovávající se kvůli kontroverznosti svého díla za pseudonym, vydal v začínajícím francouzském nakladatelství Scorpion na sklonku roku 1946 ve Vianově překladu neuvěřitelně rasistický a obscénní román Naplivu na vaše hroby.
Ve skutečnosti to bylo takhle – nakladatel Jean d´Halluin potřeboval americký román ve stylu drsné školy, bestseller na chytlavé téma, a chtěl od Viana doporučení. Ten chvástavě prohlásil, že něco takového napíše sám, a to se mu za rovné dva týdny povedlo. Román, v němž „bílý negr“ Lee Anderson pomstí zlynčování černošského brášky brutálním zabitím a znásilněním dvou nóbl bílých pusinek, se stal v Paříži událostí podobnou jako předtím „pornografické romány“ Henryho Millera. Změna identity však Vianovi neprošla tak snadno jako roku 2009 českému spisovateli Janu Cempírkovi hra na devatenáctiletou vietnamskou debutantku Lan Pham Thi – naopak vedla k trestnímu stíhání všech zúčastněných a k odhalení autorovy totožnosti. V dubnu 1950 je Vian pohnán před soud za amorálnost sullivanek. To by byla velká čest, protože podobně byli za svá díla žalováni i velikáni jako Zola, Gide, de Sade, Joyce nebo Faulkner – nebýt pokuty 100 000 franků pro Viana i pro nakladatele. Ještě předtím je kniha skandalizována v dobovém tisku v souvislosti s tím, že 28. dubna 1947 zavraždil ženatý milenec svou vdanou milenku a posléze se oběsil v saintgermainském lese. Na tom by nic nebylo, kdyby se na posteli vedle uškrcené mrtvoly nebohé Anne-Marie nenašel výtisk románu Naplivu na vaše hroby …
Pseudonym Vernon Sullivan, jeden ze sedmadvaceti, jež užíval, tentokrát Vian neposkládal z písmen vlastního jména jako anagram Bison Ravi. Vypůjčí si jej od kolegy jazzmana Paula Vernona z kapely Clauda Abadieho, kde s oběma bratry od roku 1942 hraje, a příjmením Sullivan uctí Joea Sullivana, slavného pianistu chicagské jazzové éry. Jména Vernon Sullivan využije v následujících třech letech ještě pro tři knížky. Ale ještě předtím přebíhá s nenucenou lehkostí od psaní spíše na jazzovou stranu (strunu?), aniž by tušil, že ho filmová adaptace první sullivanky bude stát život.
Dada-vládci absurdna
Pařížská čtvrť Saint-Germain-des-Prés nebyla nikdy tak ve flóru. V dubnu 1947 otevřel sklepní klub v kavárně Le Tabou, Tabu, který díky své pozdní zavírací hodině (ve čtyři ráno hudba končí) nalákal básníky, existencialisty a s nimi celou pařížskou bohému. Brzy sem začali chodit Borisovi přátelé a mentoři: někdejší surrealista Raymond Queneau; Sartre; básník, režisér a milenec Jeana Maraise Jean Cocteau; krásná herečka a šansoniérka Juliette Gréco. Ti všichni a stovky dalších v Tabu naslouchali jazzovým preludiím tria bratří Vianů, místo aby konvenčně usrkávali absint na terase kavárny U dvou magotů nebo ve Flóře.
Boris už pravidelně přispívá do jazzových časopisů a něco vydělá i hraním; opouští tedy zaměstnání a věnuje se dál nesmyslům. V zápalu boje za odkaz absurdního dramatika a otce krále Ubu Alfreda Jarryho se spolu s přáteli vydává za tím, co leží za metafyzikou, do oblasti pseudofilozofické a neprobádané. Zakládají Kolegium patafyziky, s nímž jsou svázáni surrealisté Queneau, básník Jacques Prévert, malíř Miró nebo dramatik Eugène Ionesco, na chvíli dokonce filozof Jean Baudrillard. Stávají se dada-vládci absurdna.
Bohužel si la bohème musela brzy najít nové útočiště. Kvůli téměř rannímu hluku, přerušovanému ještě větším rámusem – to když někdo z rezidentů vylil odcházejícím příznivcům jazzu na hlavu obsah nočníku –, klub musel začít zavírat už o půlnoci, což byl jeho konec. A někdy v té době skončil i Vianův dávný druh Major. Šestého ledna 1948 opouštěl opilou společnost oknem jako obvykle, jenže zřejmě povolila římsa. I když se týž rok narodí šestiletému Patricku Vianovi sestřička Carole, s mrtvým Majorem jako by Viana opustila štěstěna. Borisovy divadelní hry typu Čtvrcení pro každého nikdo nechce hrát a psychoanalytický román Červená tráva propadne kritickým sítem. Ještě že v červenci 1948 přijíždí do Paříže na koncert velký Duke Ellington, s nímž nadšení Boris a Michelle párkrát povečeří.
To je však poslední kapka lásky, již v sobě jedna z nejfotografovanějších pařížských žen a její čím dál tím nemocnější manžel (zase to srdce) vykřešou. Oboustranné nevěry, které se v temnu Tabu snadno schovaly, rodinná finanční krize, Ursula ...
Tance s Ursulou
Švýcarská tanečnice Ursula Küblerová odloudila roku 1951 Viana od Michelle, která už ovšem patřila filozofu Sartrovi. Po boku muže, jenž roku 1964 odmítl přijmout Nobelovu cenu za literaturu, setrvala nejen jako přepisovačka rukopisů.
Boris je s Ursou (neboli Méďou, jak jí na základě latinského výrazu ursus, medvěd, přezdívá) šťasten, dokud se jí po těžké chřipce neobjeví stín na plíci. Jako by se vracel Chloein plicní leknín z Pěny dní… Zanedlouho po Ursulině vyléčení se ozvaly pro změnu jeho zdravotní problémy – srdce mu vynechává a pak zase prudce buší, přibyla oteklá a promodralá zápěstí kardiaka. Navíc byl roku 1954 donucen k svatbě s Ursulou. Medvěd nakonec litoval, že Bizona k sňatku přiměl: „Zamumlal před starostou své ano se sklopenou hlavou. Pak se mnou čtrnáct dní nepromluvil,“ vzpomínala po letech Küblerová, už jako úspěšná herečka.
Ve svatebním roce Vian začíná s Jacquesem Dopagnem pracovat na scénáři snímku podle knížky Naplivu na vaše hroby, již oproštěné od cenzury, a po mizerných prodejích pátého románu – Srdcerváč (sullivanky nepočítaje) – končí s velkou literaturou. Hraje divadlo, vrhá se na šanson, obchází kabarety, bere hodiny zpěvu. Vianovou nejslavnější písní navždy zůstane protest-song Dezertér (který do češtiny přeložil a proslavil pod názvem Pánové nahoře Jarek Nohavica) – původně protimilitaristickou píseň nazpíval sám, ale v souvislosti s válkou ve Vietnamu ji oprášili i Joan Baezová nebo Peter, Paul and Mary. Vian má jako zpěvák v kabaretech úspěch, ačkoli trpí nevýslovnou trémou. „Člověk v posledním tažení, vyjevený a marně pátrající v paměti, co ho sem přivedlo,“ vzpomíná na vystupujícího Viana jeho životopisec Boggio. Šansoniéři Serge Gainsbourg nebo Jacques Brel mu vyjadřují obdiv a nahrávací společnost Philips mu zanedlouho vydá album. Posléze se v této firmě Vian stane zástupcem dramaturga pro populární hudbu. Dva plicní edémy mu nevezmou energii v horečné práci ani v milostném životě – věrnou Ursulu dočasně odkopává pro zpěvačku Hildegarde Neffovou.
Hroby a smrt
A pak se to stane. Koncem roku 1957 se po třech letech vynoří možnost natáčení filmu Naplivu na vaše hroby, která Vianovi sice slibuje dva milióny franků, ovšem námět je, zcela v souladu se smlouvou, postoupen třetí osobě a Vian je postupně okrádán o vlastní dílo bez možnosti ovlivnit natáčení. Má napsat dialogy, ovšem neplní termín, což vede k obrovské roztržce mezi bůhvíkolikátou produkční společností, jež se věci ujala, a autorem. Jeden jedovatý dopis stíhá druhý a mrtvolně bledý, odulý Vian zkouší utéct před problematickou adaptací i před nemocí tím, že počtvrté přijímá menší filmovou roli, tentokrát Prévana ve Vadimově snímku Nebezpečné známosti. Mezitím je však film Michela Gasta Naplivu na vaše hroby hotov a Boris nevydrží – jde se dopoledne 23. června 1959 podívat na soukromou projekci do kina Petit Marbeuf nedaleko Champs- Elysées. Podle legendy chvilku po začátku projekce, v 10 hodin 10 minut, vztekle vykřikne: „A tohle jako maj’ bejt Amíci? Hovno!“ Zhroutí se do sedadla. Pouze devětatřicetileté srdce definitivně selže v sanitce.
A jaký byl pohřeb slavného ironika, milovníka absurdit a nadsázek? Líbil by se mu. Pohřebáci stávkovali, takže rakev s Transcendentálním Satrapou spustí do jámy bratři patafyzici a kabaretníci.
