Atomové zbraně v ČSSR: Raketové vojsko, jehož zbraně mohly nést jaderné hlavice, bylo kdysi velmi silné
Mohlo být Československo jadernou velmocí? Zdánlivě nesmyslná otázka má překvapivou odpověď. Ano. Ale bylo by tomu nejspíš jen po dobu několika dní a zaplatili bychom za to hroznou daň. Československá lidová armáda měla od počátku 60. let prostředky pro vedení války jadernými zbraněmi. Nešlo o velké mezikontinentální střely, ale o takzvané taktické a operačně-taktické zbraně pro ničení dopravních uzlů, uskupení vojsk či velitelských center. Podobné zbraně měla Střední skupina sovětských vojsk v Československu. Ovšem jaderné hlavice Československo nikdy nevlastnilo. Ty byly vždy pod sovětskou kontrolou.
Až do počátku 60. let nebyla Československá lidová armáda připravena na aktivní vedení jaderné války. Počítalo se s případným přisunutím sovětských zbraní. Jenže pak byly postaveny tři brigády vyzbrojené operačně-taktickými raketami o dosahu řádově stovek kilometrů. První byly R-11M, s dosahem 190 kilometrů. Mohly nést jadernou hlavici o síle až padesáti kilotun, tedy téměř pětinásobek nálože použité Američany v srpnu 1945 v japonské Hirošimě.
Silná výzbroj
Historicky první operačně-taktickou raketu Československé lidové armády odpálila 311. technická brigáda ČSLA přesně před 60 lety – 9. srpna 1962 na střelnici Kapustin Jar v SSSR. Na střelby, pochopitelně s konvenčními bojovými hlavicemi, tam v dalších desetiletích tři raketové brigády vyjížděly střídavě zhruba každé dva až tři roky.
V šedesátých letech vyměňovala ČSLA postupně výzbroj tří původně technických, pak těžkých dělostřeleckých brigád raketami R-17 s dosahem blížícím se 300 kilometrů. Z našich západních hranic tak bylo možno dostřelit ke Stuttgartu, Karlsruhe, Frankfurtu nad Mohanem, Kasselu a skoro až ke švýcarským hranicím. Raketa s jadernou hlavicí by tam doletěla asi za pět minut.
A kde československé raketové vojsko sídlilo? Třístá jedenáctá těžká dělostřelecká brigáda (což byl krycí název) ve Staré Boleslavi a pak od roku 1980 v Jincích, 321. brigáda v Rokycanech a 331. brigáda v Hranicích na Moravě.
Každá z patnácti československých tankových nebo motostřeleckých divizí měla na podporu svých operací ještě svůj oddíl taktických raket o dosahu desítek kilometrů. Taktické rakety 3R-9 „Luna“ (v kódu NATO FROG) donesly smrtonosný náklad do vzdálenosti 45 kilometrů.
Do roku 1965 byly zbraně utajeny ve stupni „přísně tajné zvláštní důležitosti“ a raketová technika se označovala krycím označením „prostředky“. Až na přehlídce 9. května 1965 v Praze u příležitosti 20. výročí osvobození se poprvé veřejnost seznámila s raketovými komplety R-11M a 3R-9 „Luna“. Kromě vojenských přehlídek se vojenská raketová technika na veřejnosti nadále objevovala jen sporadicky.
Díky Petru Luňákovi a jeho knize Plánování nemyslitelného známe od roku 2007 úlohu ČSLA ve válečných záměrech Varšavské smlouvy. V československých plánech ze šedesátých let byly raketovým brigádám rozepsány konkrétní počty jaderných úderů proti silám nepřítele na území Spolkové republiky Německo. Například v plánu z roku 1964 se uvádí záměr: „Prvním hromadným jaderným úderem raketových vojsk Československého frontu, frontového letectva a s podporou dálkového letectva přiděleného frontu zničit hlavní uskupení vojsk prvního operačního sledu 7. armády (USA), prostředky jejího jaderného napadení, velitelská stanoviště a stanoviště navádění letectva.“
I všechny další zveřejněné operační plány použití ČSLA až do roku 1990 počítaly s jadernými údery vlastními prostředky, především raketovými.
Operačně-taktické rakety
Raketa R-11M byla odpalována z mobilního odpalovacího zařízení 8U218 na pásovém podvozku těžkého tanku IS-3. Zdokonalená raketa R-17 pak byla převážena a odpalována na vylepšeném podvozku s označením 2P19 jako raketový systém 8K14 „Elbrus“ (SS-1c „Scud“ B). V polovině šedesátých let byl pásový podvozek nahrazen výhodnějším, čtyřnápravovým automobilem MAZ-543. Celý zbraňový systém, včetně transportéru, nesl označení 9K72 „Elbrus“. Sovětská armáda změnila počátkem sedmdesátých let označení rakety R-11 M na R-170 a R-17 na R-300.
Koncem roku 1985 Sovětský svaz dodal čtyři mobilní odpalovací zařízení zcela nového kompletu OTR-23 „Oka“ s příslušenstvím a zásobou 23 raket. Výzbroj tohoto oddílu stála 410 miliónů korun, což byly na tu dobu ohromné peníze. Dostala je 311. těžká dělostřelecká brigáda. K přezbrojení celé této brigády raketami OTR-23 „Oka“ mělo dojít v roce 1988 a v roce 1989 mělo být dovezeno vybavení pro další dva oddíly v celkové hodnotě 760 miliónů korun. Tyto dodávky již následkem podpisu smlouvy o likvidaci raket krátkého a středního dosahu ale realizovány nebyly.
Komplety „Oka“ měly nahradit zastaralé R-170 a představovaly nejmodernější výzbroj této kategorie v ČSLA. Dostřel činil téměř 500 km, takže raketa odpálená z kompletu OTR-23 „Oka“ by z našich západních hranic doletěla za několik minut až na území Francie, například do Met, Štrasburku nebo třeba do Lucemburska. První a jediná československá „Oka“ byla cvičně vystřelena v srpnu 1986 opět na polygonu Kapustin Jar. Motor se čtyřmi tryskami byl poháněn pevným palivem, což podstatně zjednodušovalo a zkracovalo přípravu rakety k odpálení.
Jaderné napadení
Oddíly o dvou až čtyřech mobilních odpalovacích zařízeních taktických raket a dosahu v řádu desítek kilometrů měly poskytovat tankovým a motostřeleckým divizím podporu taktickými jadernými údery na uskupení nepřítele, dopravní uzly, velitelská stanoviště a podobně.
Taktická raketa „Luna“, v kódu NATO FROG, byla v Sovětském svazu vyvíjena již od padesátých let. Ačkoliv slovo frog znamená v angličtině žábu, jde v tomto případě o zkratku výrazu Free Rocket Over Ground (neřízená pozemní raketa).
Mobilním odpalovacím zařízením „Luna“ byl upravený podvozek lehkého obojživelného tanku PT-76. Mobilním odpalovacím zařízením zdokonalené 3R-11 „Luna M“ byl čtyřnápravový těžký terénní nákladní automobil ZIL–135.
V roce 1984 byly dovezeny čtyři moderní komplety nového typu OTR-21 „Točka“ (v kódu NATO SS–21 „Scarab“) a rozděleny k 1. samostatnému raketometnému oddílu 1. tankové divize v Terezíně a k 9. samostatnému raketometnému oddílu 9. tankové divize v Jistebnici. Poprvé se objevily na veřejnosti 9. května 1985 při přehlídce na Letné v Praze. Raketa doletěla 70 kilometrů a jaderná hlavice mohla mít sílu až 100 kilotun. Přesnost zásahu teoreticky dosahovala hodnoty pouhých deset metrů. Při střelbách v SSSR dosáhli v srpnu 1988 českoslovenští vojáci z oddílu z Jistebnice odchylky pouhé čtyři metry ve směru letu a stranové odchylky pět metrů při vzdálenosti od místa startu 51 kilometrů! To byl podle vojenských expertů vynikající výkon.
O stálých kvalitách a přesnosti této zbraně, vyvinuté koncem osmdesátých let, jsme se mohli přesvědčit dokonce nedávno. Modernizovanou verzi rakety OTR-21 „Točka-U“ použila úspěšně ukrajinská armáda ve válce s Ruskem 25. února 2022. Patnáct kilometrů za ruskou hranicí zasáhla raketa letiště Millerovo v Rostovské oblasti. Střela s konvenční hlavicí zasáhla přesně letištní plochu a zničila několik ruských bojových letadel. Musela být přitom odpálena na vzdálenost desítek kilometrů. Byl to první úder Ukrajinců směřující na ruské území.
Letectvo a dělostřelectvo
Dalšími prostředky jaderného napadení byly upravené stíhací bombardovací letouny Su-7B, které měla ČSLA ve výzbroji od roku 1966 do konce osmdesátých let. Speciálními závěsníky pro jadernou pumu bylo vybaveno 48 strojů. Su-7B byly ve výzbroji 20. stíhacího bombardovacího pluku v Náměšti nad Oslavou a 28. stíhacího bombardovacího pluku v Čáslavi. V osmdesátých letech je nahradily Su-22M4.
V roce 1984 bylo zařazeno do výzbroje ČSLA dvanáct samohybných kanónů 2S7 „Pion“ ráže 203 mm, s dostřelem až 47 kilometrů, a osm samohybných minometů 2S4 „Ťulpan“ ráže 240 mm, s dostřelem až 18 kilometrů. Obě zbraně mohly rovněž používat i jadernou munici, pocházely ze sovětského dovozu a byly zařazeny do výzbroje 17. dělostřeleckého oddílu velké mohutnosti v Žamberku.
Jaderné hlavice
Podle původního plánu by ČSLA dostala jaderné hlavice ze SSSR během asi osmnácti hodin. Pro přejímku, skladování, ošetřování, kompletaci a přepravu operačně-taktických a taktických raket k palebným útvarům a svazkům vznikly roku 1963 tři pohyblivé raketové technické základny.
Přesto byl problémem čas a také nepředvídatelné přepravní potíže během mimořádných situací. Proto 15. prosince 1965 podepsali ministři národní obrany SSSR a ČSSR tajnou smlouvu o výstavbě skladišť raketových jaderných hlavic a jaderné dělostřelecké munice pod sovětskou správou na území Československa. Úplný obsah dohody mělo v tehdejším Československu znát pouze jedenáct lidí. Výstavba skladišť s krycím názvem „Javor“ skončila až na sklonku šedesátých let. Javor-52 byl ve výcvikovém prostoru Mimoň (lokalita Bělá pod Bezdězem); Javor-51 v Jincích (lokalita Míšov-Borovno) a Javor-50 u Bíliny (lokalita Újezd u Lovosic). Střežené areály byly kamuflovány jako spojovací kabelové útvary podřízené přímo generálnímu štábu velení ozbrojených sil SSSR. Celkové náklady na výstavbu a provoz objektů představovaly 430,56 miliónu korun hrazených ovšem nikoli sovětskou, ale československou stranou. Ta do objektů neměla až do počátku devadesátých let přístup, a tedy ani znalosti o obsahu skladů. Dohodu prodloužili opět tajně 21. února 1986 ministři národní obrany SSSR a ČSSR. Až Dohoda mezi vládami ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR ze dne 26. února 1990 znamenala vyklizení i těchto objektů. Sklad Javor-51 v Míšově-Borovně je dnes přístupný veřejnosti.
Zda ve skladištích skutečně jaderné hlavice pro ČSLA byly uloženy, není dodnes bezpečně potvrzeno a tato nejistota vyvolává opakovaně spekulace. Podle jistých dokladů minimálně v roce 1989 jaderné hlavice ve skladech ještě byly.
Sovětské zbraně v ČSSR
Od října 1968, po okupaci vojsky Varšavské smlouvy ze srpna toho roku, byla na československém území rozmístěna Střední skupina sovětských vojsk. V jejím rámci se nacházely 185. raketová brigáda s operačně-taktickými raketovými střelami, naposledy R-300 (SS-1 B „Scud“), s celkem dvanácti odpalovacími zařízeními u Turnova. Ve vojenském výcvikovém prostoru Mimoň-Hvězdov byla dislokována 442. raketová brigáda s taktickými raketami, naposledy typu Točka s osmnácti odpalovacími zařízeními. Šlo o stejné zbraně jako v ČSLA. I tyto dvě brigády by patrně obdržely potřebné jaderné hlavice ze skladů „Javor“.
Sovětské jaderné zbraně se na území Československa objevily oficiálně až na sklonku roku 1983.
Veřejnost byla obecně přesvědčena, že těmito zbraňovými systémy byla často zmiňovaná mobilní odpalovací zařízení raketových střel SS-20 „Saber“, sovětského označení RSD-10 „Pioněr“. Byla to skutečně zbraň, která tehdy ovlivňovala rovnováhu sil v Evropě. Tyto střely ani jejich mobilní odpalovací zařízení ale nebyly nikdy rozmístěny na území Československa. Vzhledem k dosahu až 5000 kilometrů totiž mohly i z území Sovětského svazu snadno zasáhnout cíle kdekoliv na evropském kontinentu.
Do Hranic na Moravě dorazila o Vánocích roku 1983 122. raketová brigáda ze SSSR s 24 mobilními odpalovacími zařízeními s 39 raketovými střelami OTR 22 „Temp“ S (v kódu NATO SS-12 „Scaleboard“). Jednalo se o historicky nejmocnější zbraňový systém nacházející se na našem území. Dosah činil 900 km. Bojová hlavice nesla jadernou nálož o síle až 500 kilotun.
Kampaň kolem jejich rozmístění byla spíš demonstrací síly. Brigáda měla vybudována tři palebná postavení, takzvané točky, každé po šesti odpalovacích zařízeních, ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá: Točka-západ v Přáslavicích, Točka-sever ve Staré Vodě a Točka-jih v lokalitě Zelený kříž. Brigáda nebyla organickou součástí Střední skupiny sovětských vojsk.
Dne 8. prosince 1987 podepsali představitelé SSSR a USA Michail Gorbačov a Ronald Reagan smlouvu o úplné likvidaci raket krátkého a středního dosahu. Dohoda se vztahovala i na OTR–22 „Temp“ S v Československu. Odsun 122. raketové brigády z Libavé proto zahájila sovětská strana 25. února 1988. Objekty Stará Voda a Zelený kříž sovětská strana poté vrátila, třetí objekt v Přáslavicích Sověti předali až 28. dubna 1990.
V souvislosti s otázkou sovětských jaderných zbraní je třeba důrazně odmítnout fámy nejen o raketách SS-20, ale i o existenci stálých podzemních sil pro odpalování raket s jadernými hlavicemi na území Československa. Veškerá odpalovací zařízení byla mobilní a šlo jen o zbraně taktického nebo operačně-taktického charakteru, tedy sloužící podpoře bojové činnosti.
Útlum raketového vojska
V době rozpadu Varšavské smlouvy v letech 1990–1991 a v důsledku politických změn ztratilo udržování nosičů taktických jaderných zbraní své opodstatnění. Použití raket s hlavicemi s konvenční výbušninou se zejména vzhledem k vysoké ceně, ale také změnám vojenské doktríny Československé armády stalo bezpředmětným. Navíc zbraně poměrně rychle zastarávaly. Postupně tak byly vyřazovány z výzbroje.
Válka s použitím jaderných zbraní by byla zcela v rozporu se základními zájmy obyvatel Československa a pak i České republiky. Stratégové Varšavské smlouvy se však rizika v zájmu obrany „socialistického tábora“, a zejména Sovětského svazu nebáli. V případě války by se stalo na krátkou dobu Československo zemí disponující jadernými zbraněmi. Poté by nepochybně přišel protiúder armád NATO. Co by bylo pak? Raději si to ani nepředstavujme…
